na Blog.cz

Už je to dva roky, co vznikla tato povídka (taková doba? hrozné!) a je už načase ukončit ji. V hlavě mám představu konce, no musím psát tak, aby se do vlezlo do posledních šesti dílů (možná se dokonce dočkáte třiceti dílů).. Jestli po Don´t Say Goodbye bude další povídka nevím, musím si to promyslet a konečně to začít psát tak, že budou části na sebe navazovat alespoň každý měsíc! Více informací přinesu po dopsání této povídky... Snad budete i nadále spokojeni (pro ty co to čtou) ...

Carmen se schutí zasmála - "Nikdy jsem vás neviděla, odkud my by jsme se poznali?!"

Nemohla se přestat smát, no jemu do smíchu nebylo.

"Vy moc dobře víte o čem hovořím! Vím moc dobře kdo jste, poznal jsem vás!"

"Víte co? Raději oznámím panu Rockwellovi, že jste přišel!" neustále se smála.

"Pane Rockwelli, přišel za vámi pán Heideger. … Ano pošlu."

I v telefonu nemohla zadržet vlnu smíchu z toho, jak si ten muž namýšlí něco, co není pravdou.

"Už s tím přestaňte, zalknu se smíchem! A řekněte si mu co chcete, nevím koho vám připomínám, ale kdybych vás znala, jistě bych se ozvala, nemyslíte?"

"Brzo vás ten smích přejde! Nevidíte mě naposledy!"

"No jistě," řekne klidně a potom se na něm bavila dál.

Její smích nešel přeslechnout, ale nakonec se uklidnila po dobu, co byl Heideger u Stefana v kanceláři. Carmen se začala věnovat zase práci, Stefan s Wernerem ji mezitím probírali.

"Kdo je ta Carmen Dobsonová? Nikdy jsem ji tady neviděl." začne Heideger.

"Zaměstnal jsem ji dnes jako svou sekretářku. Pracovala pro významnou firmu, naší konkurenci, Dárijo Venez. Má hodně zkušeností, no vypršela jí smlouva, proč?" zeptá se Stefan.

"Ty vážně nevíš kdo to je? Ty ji vážně nepoznáváš?" zeptá se.

"Znát? Odkud prosím tě? Vidím ji prvně, ty ji znáš?" otázal se.

Chvíli nad něčím dúmal. "Nepamatuješ na tu holku z párty Dance Floor, se kterou sis to rozdával venku za tou budovou?" Stefan se na něj nechápavě díval, ale zasmál se.

"Ne, to určitě není ona. Je to pět let a byla hnědovláska, menší než Carmen a větším poprsí. Nevím kde jsi na to přišel, že je to ona." a opřel se o židly.

O pět let později: "Jak je to dlouho, co Thalia zemřela?" zeptal se Stefan Reného.

"Dnes je to pět let, proč vytahuješ tuhle záležitost? Už není naším problémem." zakončí.

Bylo čtvrteční odpoledne, Stefan s Reném byli v práci, kde všechno klape jak má. Dnešní den je konkurzovým na post sekretářky víceprezidenta Stefana Rockwella. Dostavilo se hodně žen, no bohužel ani jedna nevyhovovala kritériím. Nakonec do místnosti vstoupila elegantní dáma, mohlo jí být zhruba devětadvacet let, blondýnka s dlouhýma vlasama až nad zadek, na pohled velice krásná. Tahle dáma že jde na konkurz na post sekretářky? Z fleku by mohla dělat modelku. Měla na sobě uplé švestkově zbarvené minišaty, které jí obepínaly její středně velká ňadra. Na vysokých podpatcích chodila ladně, jak přišla ke dvěřím a otevřela je.

"Dobrý den, jdu na práci vaší sekretářky." odvětí s úsměvem.

"Poprosím vás o vaši referenci." řekne, aniž by jí oplatil pohled.

"Zajisté. Tady je." dívala se na něj sebejistě, no stále byl zahleděný do papírů.

Když si prohlédl její složku, konečně se na ni podíval. Byl jí zcela omámený, že nebyl schopen slova. Žena však nezahálela, opět se na něj usměje.

"Tak co myslíte, hodím se na tu práci?"

"Jste krásná," vypadlo z něho namísto odpovědi. "Promiňte slečno, smím znát vaše jméno?"

"Zajisté. Mé jméno je Carmen Dobsonová."

"Slečna Dobsonová, nebo jste se vdala?" zeptá se pro případ.

"Ano, jsem vdaná. Mění to snad něco na věci?" zaváhá na chvíli.

"Jistě že ne. Dělala jste sekretářku pro firmu Dárijo Venez pět let, ale vypršela vám s ní smlouva. Všechno ostatní je velmi působivé, myslím, že nemusíte hledat dál."

Dokud se nerozhodnu co dál, Stefanovi o svém těhotenství nic neřeknu. Počkám, až mi můj otec povypráví příběh našeho života a podle toho se zařídím.

"Thalio, kdo ti volal? Tina se rozhodla nepřijít?" zeptá se Stefan.

"Byl to lékař. Oznámil mi výsledky testů." oznámím.

"Jaké jsou výsledky? Doufám, že dobré."

"Naštěstí to není nic vážného, byla jsem jen mírně anemická."

"Na chvíli jsem si myslel, že by jsi mohla být těhotná."

"Ne, to opravdu nejsem!" zalžu.

"Fajn," odvětí nakonec. "Dnes se tady staví René." dodá.

Jsem nervózní! Možná bych měla jít na potrat, nevím, jestli chci dítě, které bude mít Stefanovu krev. Bojím se, aby se z něj nestala taková zrůda! Je na čase se rozhodnout jednou provždy!

"Dobrý den Tino." zaslechla jsem zvítání se Stefana s Tinou.

Byla jsem ráda, že opět přišla. Alespoň si budu moct s kým popovídat, i když nemůžu zacházet do detailů. Za pár hodin je tu můj otec! Musím se odreagovat.

"Je tu Tina, večer se vrátím i s tvým otcem, tak buď připravená." připomene mi Stefan.

Jen jsem přikývla a Stefan odejde. Konečně sama doma! Bez něj!

"Jsem tak ráda, že jsi přišla i dnes." řeknu jí s úsměvem.

"Docela jsi mi chyběla," odvětí také s úsměvem. "zjistila jsem, že jsi skvělý člověk."

"Vážím si toho, jsi také úžasný člověk. Možná máme společného víc, než tušíš."

"Co mi tím chceš naznačit?" zeptá se udiveně.

O dva týdny později: Už dva týdny jsem tu zavřená. Cítím se poslední dobou unavená, trpím ranními nevolnostmi! Potřebuji čerstvý vzduch, dostatečný pohyb, proto ty stavy. V noci nemůžu spát a přes den se snažím neusnout. Nechci, aby se ta noc opakovala. Kdykoliv se Stefan objevil, hlídala jsem každý jeho pohyb, jeho každý křivý pohled. Zdi tohoto pokoje jsou tak umělé, mám pocit, že se co chvíle zblázním! Miranda sem občas zašla, ale mě se snažila vyhýbat, vždycky na mě nevraživě zírala! Kdyby pohledy zabíjely, dávno bych byla mrtvá. Mám nechuť k jídlu, nechutná mi nic z toho, co mi připraví, mám představy jak se mě snaží otrávit. Raději se vyhladovím k smrti, než to spolknout. Vzpomeň ďábla a ďábel ve dveřích...

"V kuchyni máš něco na přípravu jídla. Musíš jíst, takže si jistě něco uděláš. Mimochodem, bude se o tebe starat hospodyně, můžeš ji požádat o co chceš, je v kuchyni." řekne Stefan.

Nic jsem neodpověděla a šla se podívat. Byla tam krásná tmavovláska s dlouhýma vlasama, je jí tak kolem pětatřicetilet. Přesně Stefanův typ!

"Jmenuji se Tina, vy budete jistě Thalia Rockwellová. Těší mě, jste krásná."

Thalia Rockwellová? Stále ještě Stewartová pokud vím!

"Také mě těší, Tino." odpovím s úsměvem.

"Bude se starat jak o kuchyň, tak i o tebe po dobu, co budu pryč. Musím zajít do firmy za tvým otcem, máme spolu něco nedořešeného." Pak se Stefan obrátí na Tinu.

"Thalia se před dvěma týdny vrátila z Kanady, kde máme jednu z poboček."

Proč lže? Zřejmě mi něco nedošlo. Před odchodem mě stihl políbit a mě se obrátil žaludek!

"Mirando, co se děje? Nechápu to!" zeptám se roztřeseným hlasem.

"Hm, všechno to bylo dobře promyšlené. Už hodně dlouho. Bylo tak jednoduché klamat tě po celou tu dobu! Součástí toho všeho jsem byla i já. Část z příběhu ti bude prozrazena, abys lépe chápala. Na to bude dobré, když se posadíš!" oznámí s potutelným úsměvem na rtech.

"Celé naše přátelství se zakládalo na lži? Celou tu dobu jsi paktovala se Stefanem a věděla o tom, jak se ke mně surově choval?" zeptám se rozhořčeně.

"Věděla a vím o více věcech a vůbec mi tě nebylo líto!" nedávala si ruku před pusu!

"Co jsem ti udělala, že jsem si tohle zasloužila?" bylo mi do breku.

"Vždycky jsem tě nenáviděla za to, jak jsi úspěšná, že když jsi udělala něco špatného, co bylo pod tvou úroveň, nikdy jsi nebyla potrestána! Zhýčkaná holčička!"

"Proč jsi to v sobě držela a nikdy mi to nedala najevo?"

"Protože pak bych nedosáhla toho, čeho teď! Časem zjistíš!" zvýšila hlas.

"A teď tu jsem proč? Další část tvého plánu jak se pomstít?"

"Něco takového! Nikdy odtud už neodejdeš, tohle je tvůj domov, tvůj venek, tvá restaurace, co jen chceš! A navíc tu budeš mít společnost!" neodpustila si štíplavou poznámku.

Přítel, v uvozovkách, o kterém mluvila Miranda byl Stefan, sedící vedle mě! Když jsem si nalhávala, že všechno bude v pořádku, netušila jsem, že se to znovu vrátí, teď nejspíš v drastičtější formě. Kdysi jsem utíkala, teď se musím soustředit na slova Brada, který mi teď neskutečně chybí! Kdyby mi nevnukl myšlenku utéct zrovna v době přepadení, byla bych stále tam, svobodná a beze strachu z uvěznění!

Strávila jsem u něj půl roku, konkrétně v Kanadě. Milovala jsem tuto krajinu v zimě, užila jsem si sněhu. Brad pracuje v místním obchodě se smíšeným zbožím, kde si přivydělávám ve skladu, občas vypomáhám za pokladnou, dělala jsem více věcí. Kdyby mě viděl pracovat otec nebo kdokoliv z naší společnosti, nevěřil by vlastním očím a odskákala bych si to nesmyslným vykládáním o tom, že žena na úrovni jaké jsem já nemá co dělat v obyčejné práci. Ten by mě stejně nejraději viděl po boku Stefana a našich dětí, které by vychoval k obrazu svému! Byla jsem neskutečně šťastná, že se dokážu postavit na vlastní nohy bez popostrčení. Je úžasný pocit koupit si jídlo, oblečení za vlastní vydělané peníze. Jestli si mysleli že jako žena nestojím za nic, tak ted ať se příjdou podívat! Brad taky sedí za pokladnou. Mám pocit, jako by se mu to tu příčilo, kéž bych mohla zřídit nějakou firmu a zaměstnat ho. Za to jak mi pomohl bych se obětovala.

"Thalio, můžeš jít z práce dřív, já už to za tebe dodělám." řekl mi spolupracovník Dan.

"To je v pořádku Dane, stejně nemám co dělat, ale děkuji ti." odvětila jsem.

"Děláš tady nejvíc, zasloužíš si odpočinek." řekl mi s úsměvem.

"Já odpočívala celý život, zvládnu to." oplatila jsem mu úsměv.

"Ty jsi nemusela pracovat?" vyzvídal 18-ti letý Daniel.

"Byl by to dlouhý příběh Dane, teď se to nehodí."

"Můžu tě pozvat na večeři?" zeptal se hbitě.

"Pozvání na rande?" zasmála jsem se. "Bude mi čtyřiadvacet, jsem na tebe stará."

"Ber to jak chceš, nabídka platí po celý den." odvážně na mě mrknul.

Pozbírala jsem se ze země, odhodila zbraň, naposledy se podívala na Adriana a dala jsem se na útěk. Soustředila jsem se pouze na něj. Nevěděla jsem kam běžím, myslela jsem pouze na to, abych odtud vypadla co nejdřív a hlavně co nejdál! Ušla jsem asi kilometr do kopce, musela jsem se zastavit a odpočinout si. Schoulila jsem se tam u jednoho domu, znovu se mi oči zalily slzami. Stále jsem před sebou viděla Adriana a slyšela poslední výstřel, který ho složil k zemi. V úších mi znělo, "Miluji tě Thalio!"... Sledovala jsem tupě okolí, lidé co prošli kolem na mě ucivěně hleděli a něco si přitom mumlali. Bylo mi to ale srdečně jedno, teď bylo důležité, aby mě nenašla policie, jelikož na zbrani byly mé otisky! Těžko jim vysvětlím, že jsem to nebyla já! A je divné, proč jsem měla zbraň v ruce, když někdo střílel z větší vzdálenosti? Možná byla chyba, že jsem utekla, na což je pozdě! Prostě se někde schovám! Napadlo mě zavolat kamarádce Mirandě či dokonce mé matce, no při vzpomínce na Stefana a mého otce jsem si to rozmyslela, brrr!

Vstala jsem a pokračovala ve své cestě do neznáma. Kdo by si pomyslel že já, dcera bohatého podnikatele bude utíkat před spravedlností! Alespoň na malý okamžik jsem pocítila vlnu štěstí. Jak tohle všechno dopadne? Řekl mi Adrian před svou smrtí pravdu, nebo se chtěl jenom zachránit na poslední chvíli? Na tohle nedostanu odpověď možná nikdy!

Zůstala jsem tam sama, tmavá místnost mi připomíná mou černou mysl a prázdnou duši. V tuto chvíli jsem chtěla umřít, mé srdce se trhalo na kusy, cítím, jako bych pomalu strácela vědomí. Oči se zalily slzami. Nemohla jsem se ani hnout, necítila jsem si ruce, s nohama jsem moc hnout nemohla. Bolelo mě celé tělo! Asi po 4 hodinách bdění se otevřeli dveře, baterkou mi někdo svítil přímo do očí, oslepila mě záře, snažila jsem se světlu vyhnout, no šlo to jen stěží. Ta osoba dala baterku níž, nepoznávala jsem ho. Když jsem však na něj upřela zrak, nemohla jsem uvěřit svým očím! Pak jsem si uvědomila, že mě vlastně už nic nedokáže překvapit!

"Romane, ty taky?" zeptala jsem se s velkou dávkou ironie.

"Vidím, že tě to nijak nepřekvapilo, Thalio!"

"Překvapit? Jaká ironie! Nic mě nemůže v této chvíli překvapit!"

Dívala jsem se mu do očí, upřeně, že jsem vnímala jeho pohled, ze kterého byla cítit nervozita, napětí. Až sám svůj zrak upřel jinam. Chladně jsem se usmála. Po několika sekundách vešla do místnosti Simona.

"Doufám, že sis s Romanem povykládala!" řekla a ironicky se usmála. "Rozvážu ti ruce Thalio, ale ať tě ani nenapadne na mě něco zkusit, neváhala bych a odpravila tě, bez milosti!"

"Ty už jsi mě odpravila před pár hodinami!"

"Jsi velmi vtipná, sestřičko!" řekla opět ironicky, jako po celou tu dobu!

Přistoupila ke mně zezadu a přetrhla provazy. Zápěstí šíleně štípalo a pálilo, konečně mi opět mohla proudit krev v žílách, měla jsem šílenou žízeň.

Jmenuji se Megan Reid a pracuji pro policii L.A. již několik let. Jsem pro ně důležitou informátorkou a ráda se vrhám do nebezpečných akcí. Kolegové si svou práci odvádějí skvěle! Oliver Murray patří k nejlepším policistům, co jsme tu kdy měli. Svou práci oba milujeme a Oliver je navíc hodně velký fešák. Vím, že je to od věci, no nemůžu si pomoct! Nikdo neví o mých citech k němu a dokonce ani on sám. Je to těžké mu odolávat, ale nejspíš by se mých citů vysmál, jelikož mě bere jen jako svou kolegyni a podle toho k sobě také přistupujeme. Vyrůstala jsem bez mámi, která se stala obětí přepadu banky neznámým mužem a střelbu nepřežila. Také kvůli té nešťastné události jsem se dala k policii. Můj otec se po máminé smrti předávkoval, jelikož to nesl velice těžce. Nezazlívám mu to. Nikdo z kolegů o tom nemá ani páru. Občas mám chuť s tímto praštit, no já se nerada vzdávám a všechno si odvádím, jak mám. Je mi pětadvacet let a Oliverovy táhne na třicet. Ostatní už mají rodinu a nebo jsou šťastně ženati a čekají nový přírustek do rodiny. Nejstarší má pětačtyřicet let, jmenuje se Robert Fox a jeho manželka měla podobný osud, jako má máma. On je vlastně jediný, který ví o mě všechno. Mám ho ráda jako otce a můžu mu plně důvěřovat. Na policejní stanici máme počítač, který má jednu zvláštnost, a to hovorovost. Je to naše tajná pomůcka, Oliver pracuje v utajení a díky tomu počítači má přístup kamkoliv, co se kde děje. Nikdo neví kdo jsme, a pro koho pracujeme, všechny informace o nás přísně střežíme, proto máme v teamu lidi, kterým naplno důvěřujeme. Odkrytím naší existence riskujeme zánik. Životy lidí máme ve svých rukách! Pomáhat a chránit, to je naše heslo, kterým se řídíme! Ostatní okrsky nás berou jako obyčejnou kriminální policii. Vyřešili jsme už hodně případů a málokdy se stalo, že bychom něco neodvedli až do konce! Některým zločincům se v nedaleké věznici podařilo utéct, ale naštěstí to nemělo dlouhé trvání. Díky těmto událostem jsme vynalezli způsob, jak tomu zabránit! Doba se neustále mění a také technologie. Hodně lidí se mě ptalo, co je na naší práci nejtěžší. Je to zodpovědnost! Nemůžeme si dovolit chybovat, naši práci by neměli ovlivňovat hlubší city k souzenému, ani kdyby šlo o naše známé! Po smrti svých rodičů jsem vychovávala Alaniu, o sedm let mladší sestru, která nyní žije sama a má svůj vlastní život. Ne jednou vyvedla hlouposti, dokonce byla zadržena na policejní stanici za kráděž oblečení a bot! Naštěstí nikdy neměla vážnější oplétačky s policií! Mám o ni opravdu strach, stýká se totiž s lidmi, kteří nemají chvalnou pověst a ne jednou byli u soudu za rvačky, dokonce se vykládá o ublížení na zdraví. Vždycky mi tvrdila, že ani z jedním z nich nic neměla, no mám pochybnosti! Ne jednou mi totiž lhala, a tak ztratila mou úplnou důvěru! Ještě že jsem napojena na její mobil, díky čemuž můžu zasáhnout, kdyby došlo k něčemu vážnému! Musím si zachovat chladnou hlavu a přistupovat nanejvíš opatrně! Nemám totiž už nikoho kromě ní …

"Jsi hodně překvapená co? Jenže budeš překvapená ještě víc, až ti povyprávím svůj příběh! Jsem naživu a v plné síle! Měla jsi všechno, ale teď se karta obrací!"

Cítila jsem se zrazená, kdyby se alespoň nejednalo o vlastní krev! Ta tvář je mi tak podobná, ale přece jenom duší tolik vzdálená!

"A co jsem měla? Peníze, přítele, který nikdy nebyl takový, jaký se mi jevil?"

"Zlatíčko, tobě vždycky nadržovali rodiče víc, ty jsi byla jejich miláčkem a já? Nepovedený spratek! Tohle je osud, který nás spojil opět dohromady. Jenže tobě nezůstane už nic, vyzkoušíš si to, co já! Tolik tě nenávidím!"

"Nenávidíš? Proboha a proč? Jsi má rodina, nevěděla jsem o tobě nic, jen o tvé smrti!"

"To co se dnes dozvíš, ti od základu změní život! Přesně, jako se změnil mě!" a otočila se na Wernera.

"Odejdi prosím." Přikývnul a odešel.

"Proč mě neodvážeš? Poslechnout si tě mohu i bez provazů! Tohle nemusíš dělat!"

"Sestřičko, tomuto neujdeš! Co kdybych tě už nebavila a ty ses chtěla nepozorovaně vytratit ven a jít za tím svým Adrianítem?" rozesmála se a šel z ní strach.

Přistoupila ke mně, chytila mě pod krk a donutila dívat se jí do očí. Kdyby tak pohledy zabíjely!

"Ten teď není důležitý, vlastně..." nedořekla to a pokračovala dál. "Začnu od samého začátku!"

Pustila mě a sedla si naproti. Byla krásná, ale její vnitro prázdné.

"Než přejdu k věci, asi bys měla znát můj život před tou nehodou! Ani si nedokážeš představit, čím vším jsem si prošla drahá! Mělas to být ty, která by chodila v mých botách! Je načase, abys konečně otevřela oči! Pravda, která se bude nepříjemně poslouchat mi ale nepomůže k tomu, abych tě získala na svou stranu, nýbrž na to, abys pocítila všechnu tu bolest o které budu vyprávět!"

Na druhý den mě napadlo zajít se podívat do stáje s koňmi, kde jsem trávila čas po Adrianovém boku, no teď jsem měla chuť jít tam sama. Mé tělo už bylo odpočaté, nepociťovala jsem už takovou únavu jako tehdy. Ještě mě ale pořád mrazí ze vzpomínky na ten den! Ale ten člověk mi nechyběl, nic jsem necítila, mohla bych ho nenávidět, mám na to právo, no cítím jenom chlad při vzpomínce na jeho jméno - Stefan Rockwell! Ale nikdy nezapomenu! Šla jsem k úplně zadní stáji, k hřebečkovi jménem Flash. Ano, je to ten kůň, kterého mi Adrian ukazoval, stačilo pár lekcí a stala se z nás nerozlučná dvojka. Občas se o něj i starám, no z větší části André. Stejně mi na něm pořád něco nesedí, no je ke mně vždycky milý, André je ochoten mi pomoci s tím, čím potřebuji! Hlavně, když tu není Adrian. Ten někam neustále odbíhá, jen když má čas, věnuje se jen mě a to je k nezaplacení! Díky němu mám tehdy pocit, že čas neexistuje! Při vzpomínkách jen na to hezké jsem hladila Flashe, který jako by mi rozuměl! Objímala jsem ho a dala mu letmý polibek. V tom jsem slyšela někoho přicházet, byl to André, který se jemně uklonil na pozdrav, který jsem mu oplatila. Rozloučila jsem se s Flashem a nervózně se snažila couvat k odchodu ze stáje. Zvláštně se na mě podíval a mě přepadnul pocit, že ty oči jsem už někde viděla! Je jasné, že on to být nemůže, určitě neví, kde jsem a Stefan už vůbec ne, takže by ho sem neposlal. Byli přece tak rozdílní.

Vzbudil mě až hlas Adriana, který mě upozorňoval na přistání na letiště. Čekalo tam na nás auto, u kterého stál muž, asi kolem padesáti let a čekal na nás. Adrian mi ještě stihl oznámit, že ten sympatický muž je jeho otec.

"¿Cómo estás, papá?" zeptá se ho španělsky.

"Soy de multa, mi hijo. ¿Quién es este dama joven y bella?" moc jsem nerozuměla.

"Ella es mi novia, papá" odpoví mu Adrian a muž se usměje.

"Těší mě slečno," řekl překvapivě anglicky, až jsem se podivila.

"Také mě těší pane." odpovím mu nejistě.

Nasedli jsme do jeho vozu a místo, na které jsme dojeli mě hodně překvapilo. Měla jsem pocit, že Adriana vůbec neznám. Byl pro mě šok, co jsem viděla! Dojeli jsme na haciendu, která podle všeho patří jeho otci. Měla jsem chuť couvnout a odejít, no nevěděla jsem stejně kam. Žďuchla jsem do něj, až se málem skácel na zem a naznačila mu, co má tohle všechno znamenat.

"Alespoň vím, že je tvá láska upřímná, jelikož máš zámožného otce a víš jaké je těžké najít někoho, kdo tě bude milovat pro to kdo jsi a ne pro to, kolik máš peněz," řekl mi klidně.

"Kdybys neměl tohle všechno, miloval by jsi mě pro to, jaký jsem člověk?"

"Tebe bych miloval i kdybychom byli bez peněz oba."

Chtěl mě políbit, ale jeho otec nás vyrušil. Přišel tam s mužem, čeledínem.

To záleží na čtenářích, týká se to především Katky a Mimmi, jestli se tu zastaví :-) … Přemýšlím o tom, že bych něco napsala, jen nevím jaký by to měl být žánr (thriller, drama, komedie, horror, psycho, novela). Samozřejmě těch 11 dílů dopíšu, nemohla bych bez toho začít psát nový :-) … Těším se na vaše komentáře ;-)

Nevím, kde jsem nabrala tolik síly, díky níž jsem se donutila vstát. Stěží se to dalo, nohy mě neposlouchaly a hlava se mi neskutečně motala. Najednou jsem upadla a probudila se v nemocnici. Rozhlédla jsem se jak jen se dalo, prohlédla jsem si celé tělo a dotkla se svého břicha. Přišla sestřička, já se vzápětí zeptala na své dítě. Dívala se na mě úplně stejně jako Werner, že mi všechno došlo. O dítě jsem přišla.

"Slečno, jak se cítíte? Utrpěla jste podlitiny na tváři a několik odřenin. Měla jste štěstí za pár týdnů budete v pořádku. Pád ze schodů mohl dopadnout hůř. Omluvte mě."

Pád ze schodů? Blesklo mi hlavou. Co si ještě Stefan nevymyslí! Já o něm a on je tu.

"Vypadáš hrozně miláčku! Říkal jsem ať se díváš před sebe. Schody tě milují, jednou jsi přece už z nich sletěla! Není už nic, co nás rozdělovalo! Jen ty a já!" řekne pohrdavě.

"Podám na tebe žalobu za ublížení na zdravý a smrt nenarozeného dítěte. V lochu to nepřežiješ! Pokud si myslíš že se tě už bojím, mýlíš se!" řekla jsem mu bez změny tónu v hlase.

"Jen to udělej, jenže tím nic nezískáš! A nevyhrožuj zlato, mě ne!" řekne a pousměje se.

V tu chvíli jsem měla pocit, že má Stefan styky snad s celou touto zemí.

"Ty jednoduše neuděláš nic! Až ti bude lépe vydáme se na menší výlet!"

"Co chceš dělat? Odvést mě někam a tam se mě zbavit?" nadzvednu obočí a uculím se.

Než mi stačil cokoliv říct, přišla mě skontrolovat sestřička a Stefanovi nezbylo nic jiného, než nemocniční pokoj opustit. Stihl na mě ještě mrknout a zmizel za dveřmi.

Byla jsem mimo z toho, co mi před chvílí řekl. Velmi mě to lákalo, no teď víc než kdy předtím mám strach z toho, co bychom způsobili. Bylo by to věčné skrývání, možná nová identita a odchod ze země, někam hodně daleko a začít zcela nový život. Navždy žít ve strachu a být ostražitý. V hloubi duše po tom netoužím.

"Promiň Adriane, ale nejde to. Nemám odvahu to udělat, venku je Werner, čeká na mě Miranda a potřebuji Stefana získat na svou stranu, abych tento krok mohla promyslet. Já si tě najdu a dám ti nějak vědět, nebo nás svede osud dohromady, jako to udělal teď, Bůh spojí naše cesty. Prosím, dej tomu čas. Jestli mě miluješ počkej minimálně měsíc."

"Thalio, nevím jestli tu budu, jedu na jedno vystoupení do své rodné země. Pojeď tam se mnou, Stefan nás tam nenajde. Roman nám pomůže, stačí mu zavolat." řekne vzrušeně Adrian.

"Na jak dlouho chceš odejít?" zeptám se sklesle.

"Neodjíždím za měsíc, odjíždím za tři měsíce a zdržím se tam stejně dlouho, no celkově na cestách po Latinské Americe strávím celý rok, jen pár dnů odpočinku. Kdybys tam jela se mnou nenudila by ses, brával bych tě na koncerty, Amerika je sledovat nebude, tak tě nebudou moci vystopovat, nevědí, jak vypadám a ty bys také změnila image, nikdo by tě nepoznal. Kdybys nejela, nevím, jestli odloučení zvládneme. Na to tě já až moc miluji." řekne a něžně mě políbí.

Probudila jsem se, ani nevím kdy, no úplně ve mně zatrnulo, musela jsem se prohlédnout, jestli se něco nestalo a také jsem se podívala na hodiny. Naštěstí mám na sobě to, co jsem měla, když jsem si šla lehnout, byly tři hodiny ráno, Stefan vedle mě naštěstí neležel, tak mi odlehlo! Zadívala jsem se z okna, dnes začíná další měsíc v roce, září. Kdo ví, jak dlouho neuvidím přírodu z venku a nadýchám se čerstvého vzduchu. Vstala jsem a chtěla zkusit, jestli jdou otevřít dveře, no překvapilo mě jejich náhlé odemykání a vstupu Stefana, který něco nesl v tašce.

"Nějak brzo jsi vstala miláčku," řekl mi klidným a vyrovnaným hlasem.

"Něco jsem ti přinesl na dnešní noc i ty další. Budu vedle, vyzkoušej si to." odešel.

Sáhla jsem do tašky a vytáhla saténovou noční košilku, která má hlubší výstřih, doplněnou jemnou krajkou. Je jednoduchá s tenkými ramínky a její délka dosahuje lehce nad kolena, barva má oblíbená tmavší zelená, lesknoucí se. Moc se mi líbila a neváhala jsem si ji obléct. Když mě v ní Stefan uviděl, úplně se mu rozzářili oči, přistoupil ke mně blíž a rukama mi sjel pod vlasy, jemně k sobě přivinul a začal líbat tak, jak uměl jenom on. Otočil mě zády k sobě a jemně líbal na krku a rukama držel mé boky. Když šel rukama níž, zadržela jsem ho.

"Je krásná, ale půjdu se osprchovat, jestli dovolíš." Stefan jenom přikývnul.

V koupelně jsem se zamkla, opřela se celým tělem zády o dveře, zavřela oči a slzy mi jemně tekly po tvářích. Utřela jsem si je a vlezla pod sprchu. Tohle jsem potřebovala, abych se uvolnila a alespoň na chvíli se oddala svobodě a smyla ze sebe všechno to negativní, co na mém těle zbylo. Bohužel toho, co mám v srdci se nezbavím nikdy! Jedině tehdy, kdy budu moci být s Adrianem! Zapomněla jsem také na dny, kdy jsem se cítila tolik ponížená, i když vzpomínky na to mě ubíjí a asi nikdy úplně nevymizí.

"Proč tohle děláš Stefane? Nechej mě odejít, musím se vrátit!"

"Proč tohle dělám? Proč jsi odešla, bych se měl já ptát tebe! Nikdy už neodejdeš!"

Praštila jsem pěstí do dvěří auta, zaťala svaly v rukou a obrátila oči v sloup, hned je zavřela a klesla hlavou dolů a pak v zápětí se znovu opřela o sedadlo. Musela jsem myslet na Adriana, který mě doufám bude hledat nebo mě hledá! Přemýšlím, jestli neotevřít za jízdy dveře auta a nevyskočit! Nebude to dobrý nápad, stejně bych daleko nedoběhla, když má Werner auto. "Nějak se mi to skákání zalíbilo", zasmála jsem se v duchu. Alespoň něco vtipného na tomto je.

"Nenávidím tě Stefane!" řekla jsem mu v klidu.

"A já tě zase šíleně miluji!" vysmál se mi a přitáhl k sobě a dal mi pořádnou pusu.

Mírně jsem ho odstrčila, jeho polibky se mi hnusily! Hnusil se mi pořádně i on, raději bych byla ve společnosti Romana. Co víc, být s Adrianem, kterého začínám milovat čím dál víc!

Opět se mi udělalo nevolno, pokud nezastaví, tohle auto to pořádně schytá!

"Wernere zastav! Potřebuji se vyzvracet!"

"No to vůbec holka, na tohle ti neskočím! A pak utečeš!" rozkázal Stefan.

"Fajn, ale tohle auto já umývat nebudu!" pousmála jsem se, div se nerozesmála.

Po chvilce Wernerovi poručil zastavit. Vystoupila jsem z vozu a nahla se dolů. Přitom jsem se rozhlížela očima, jestli není někde cesta k úniku, aniž by mě dohonili dřív, než se někam ztratím. Objevila jsem několik metrů dál nějakou chatu, jenže nebylo poznat, jestli tam někdo je nebo ne. Nepodívala jsem se za sebe a bez rozmyslu jsem chtěla začít utíkat, jenže mě jeden z nich zachytil, až jsem se usmála mé blbosti, že se vůbec o něco pokouším!

"Zlato říkal jsem, že nikam nepůjdeš!" strčil do mě Stefan, že jsem skoro u auta poklekla.

Drží mě tak pevně, v jeho polibcích byla vášeň, třásla jsem se. Dotýkal se mě všude, kupodivu mi to nebylo nepříjemné. Byl jiný než Stefan nebo Adrian. V těle jsem cítila proud vzrušení. Začal mi svlíkat tričko, rukama laskal prsa, tep se mi šíleně zrychlil. Položil mě na zem a začal sjíždět rukama níž, vzrušení se stupňovalo, div jsem nevykřikla "AAAH!" Díval se mi do očí, jako když tygr hledí na svou oběť před útokem! Chtěl do mě vniknout, ale stalo se něco opravdu divného, jako by se z něj stal jiný člověk! Nechápala jsem jeho gesta. Cítila jsem na tváři jemné facky a slova ve smyslu, jestli jsem v pořádku. Začala jsem cítit v hlavě obrovský tlak, až jsem se za ni musela chytit. Najednou jsem neviděla Romana, ale Adriana, který se na mě díval ustaraně.

"Není ti něco? Najednou jsi se svalila na zem a nevnímala vůbec nic. Ještě že jsem tě probral, kdo ví, jestli bychom tě nevezli do nemocnice!"

"Cože? Kde to jsme? Měla jsem halucinace nebo co, Roman,..." raději jsem větu nedokončila.

"Jsi u Romana v bytě. Jsi v pořádku? To nevypadá dobře!" řekne Adrian s obavami.

"Nic mi není, vážně! Mám žízeň, je něco na pití?" zeptala jsem se se suchostí v ústech.

Cítila jsem se vážně blbě, stalo se mi to poprvé! Ale proč halucinace, ve kterých jsme byli Roman a já v choulostivé situaci? Nedokázala jsem si to vysvětlit! Ještě že to byla jen představa a ne skutečnost, i když jsem opravdu nedůvěřivá k Romanovi! Musím se dát do pořádku...

"To má být vtip?" zeptám se ho impulzivně.

"Vypadá tato zbraň jako hračka pro malé fakany?" zeptá se naštvaně.

Cítila jsem tu zbraň zaraženou až pod kost, bez rozmyslu jsem ji odsunula.

"Alespoň mi jí nemiř tak hluboko." odvětila jsem, zakroutil hlavou a šlápnul na plyn.

Hlavou mi kolovalo tisíce myšlenek, jak se dostat ze spárů tyranského přítele! Dívala jsem se oknem na okolitý svět a najednou spatřila Adriana! Chtěla jsem na něj zavolat ale uvědomila si, že by to mohlo být nebezpečné. Díval se také za autem, otočila jsem se k zadnímu oknu a viděla ho, jak se rozběhnul, jakoby vycítil, co se děje. Byla jsem nervózní, když jsem se po několika sekundách otočila znovu, už jsem ho neviděla.

"Kdo jste? Odkud znáte mého přítele? Patříte k mafii?"

"Já dělám jen svou práci, jméno vás nemusí zajímat! Prostě vás za ním odvezu!"

Sakra, zanadávala jsem si v duchu. Tohle nedopadne dobře, pokud se nestane zázrak!