Část první - Song of the World (* Přístup od 17 let *)

16. prosince 2010 v 1:00 | (c) Darela |  Don´t Say GoodBye - I. řada

"No tak Rone, neolizuj mi tvář." Protáhla jsem se, otřela oči konečky prstů a podívala jsem se na našeho psa a usmála se na něj. Když se obrátím na druhou stranu postele, můj přítel už tam nebyl.
Vstala jsem, hodila na sebe delší světlou košili a sešla schody z druhého poschodí až do přízemí naší 3.patrové vily, kterou vlastní firma mého táty, který je podnikatel. Nikdy jsem se však nedozvěděla, co je náplní jeho práce! Dokonce ani můj přítel Stefan o jejich práci nemluví, vždycky se rozčílí, že bych tomu nerozuměla a rychle přejde na jiné téma. Raději se už na nic neptám, stejně mě to přestává zajímat.


Stefan byl v kuchyni.
"Dobré ráno lásko." řekne mi a dá mi polibek na ústa.
"Dobré i tobě. Opět připravuješ snídani?"
"Tvé oblíbené toasty se sýrem. K nim pomerančový džus. A pak letím do práce."
"Hm, nemáš rád tyhle otázky, ale v čem spočívá tvá práce? A neříkej že nebudu rozumět!"
"Už dávno jsme tohle téma uzavřeli!" odpověděl suše mírně rozrušeným hlasem.
"Ne lásko, ty jsi ho uzavřel! Chtěla jsem vědět, co můj přítel dělá."
"Musím jít, promluvíme si až se vrátím!" dá toasty na talíř a nalije džus. Naštvaně odejde.

Seděla jsem v obývacím pokoji a čekala na příchod mé velmi dobré kamarádky. S ní jsem mohla mluvit otevřeně o všem a věděla jsem, že o tom hovořit nebude s nikým. Chvíli jsem hleděla do stropu, když zazvonil zvonek u dveří. Snad je to Miranda.
"Už tě tu čekám Miri." padneme si do náruče, jako bychom se neviděli půl roku.
"Stefan je myslím v práci, že? Když se něco mezi vámi děje, vždycky mi zavoláš." řekne.
"A ty vždycky přijdeš," usměji se a Miri mi úsměv oplácí.
"Tak povídej. Pořád to jedno téma, jeho práce?" Přikývnu.
"Tak si najmi detektiva, aby ho sledoval, peníze na něj máš."
"Cože? Nechat ho špehovat?" podotknu vzrušeně.
"Byl to jen nápad Thaly. Když to neřekne tvůj otec, nic jiného ti nezbude, nebo to nechej tak!"
Vím, že má Miri pravdu, ale tohle není dobrý nápad, alespoň zatím ne.
"Odložím to na opravdu poslední východisko." smetu její návrh ze stolu.
Po dvou hodinách klábosení a vzpomínání Miranda odešla. Zůstala jsem jen já a náš pejsek Ron. Je to zlatý retrívr, ještě štěňátko, až vyroste, přestěhujeme se do většího. Vlastně to už plánujeme delší dobu. Uvidíme!

Den uběhl rychle, je krátce po půlnoci a mě se už chce ohromně spát, což se mi stane v tuto noční dobu málokdy! Vždycky jsem čekala na Stefana, který se z firmy vrací v 5 ráno. Vždycky se divím, proč tam zůstává téměř 24 hodin! Šla jsem si zívajíc lehnout. Usnula jsem téměř rychle. Dokonce mě ani nevzbudil Stefanův příchod a dlouhý polibek na líčko, o kterém mi ráno řekl. Vzbudila jsem se kolem 9 hodiny, Stefan měl něco s mým otcem a tak někam vyrazili, prý se to opět týká práce! Trošku mi to i vadí, že tam tráví tolik času a pomalu už ani nevím, co je vyjít si někam ve dvou, jako zamilovaný pár. Nechtělo se mi zůstat v domě a tak jsem zkontaktovala Mirandu. Rona jsem nechala u sousedky a šla. Šli jsme na oběd do mé oblíbené restaurace "Dulce". Je to prostá restaurace, žádná vyfintěná pro lidi jako jsem já, proto sem tak ráda chodím. Mirandě se to příčí, ale vždycky se poddá.
"Proč vlastně pořád chodíme sem? Raději jsme měli jít do naší čtvrtě!" zeptá se mě.
"Ber to z té lepší stránky, alespoň ušetříš," řeknu s úsměvem, ona mi ho oplatí.
"Tak fajn. A jak je to se Stefanem? Zjistila jsi něco?" obrátí téma.
"Ne, nevím nic! Jde spíš o to, že mě nechává samotnou!" postesknu si.
"Spíte spolu aspoň?" zeptá se zvědavě.
"Už to není co to bývalo, od té doby, co se odevzdal práci. Ta je teď pro něj milenka!"
Objednali jsme si a chvíli tam jen tak mlčky seděli po dojezení. Obrátila jsem hlavu doprava a zahleděla se na jedno místo. Upoutal mě jeden dlouhovlasý mladík. Oblečen celý v černém. Jeho vlasy mě uchvátily, byly černé, po ramena. Nevnímala jsem ani slova Mirandy, která už chtěla jít.
"Vidíš přízrak nebo co, že jsi úplně mimo?" Nechápavě se podívám
"Promiň, jen jsem...." raději pomlčím.
"Můžeme jít, jestli chceš." Miranda jen přikývne.
Když jsme odcházeli, znovu jsem se otočila na tu stranu kde seděl. Můj pohled mi oplatil. Cítila jsem uvnitř podivný pocit. Nakonec jsem ho vypustila zcela z hlavy.

Když jsem se vrátila domů, bylo po 22 hodině a Stefan už byl doma.
"Kde jsi byla?!" zeptá se mě nevrle, spíše větu zdůraznil.
"V restauraci s Mirandou. Šli jsme na oběd."
"Nesmíš mě podvádět! Nikdy!" zvýší hlas a silně mě uchopí za loket.
"To bolí!" vytrhnu se mu. "Já tě s nikým nepodvádím, co šílíš?"
"Jsem tvůj přítel, doslova, ale také se můžu stát tvou noční můrou, tak mě neprovokuj!"
Odejde do pokoje a třískne dveřmi. Zůstanu tam stát jak opařená a vůbec nechápu, o co mu jde! Možná mi to dá sežrat, ale musím jít okamžitě ven! Hodím na sebe kabát a vyrazím. Je polovina měsíce červenec. Ani jsem nevěděla kam kráčím, nechala jsem se vést instinktem. Po několika metrech jsem se dostala mimo naší čtvrť, běhal mi mráz po zádech, necítila jsem se příjemně, jenže jsem najednou měla pocit, že jsem zabloudila. Vešla jsem do tmavé uličky a odněkud jsem slyšela zvuky písně. Vcelku melodická. Lákalo mě to, jít se tam podívat, no zároveň jsem měla strach, ale zvědavost ho překonala! Bylo to v garáži jednoho domu, dvířka byla otevřená. Byl tam ON. Dlouhovlasý mladík, znovu v černém, vlasy mu padali do obličeje, prožíval svou píseň naplno, neafektovaně. Jakoby zpíval o něčem, co se netýká jen jeho, ale také nás lidí. Slova písně byla jasně dána: And the states of depresion, now we are not infallible. Where is the time when you could still play? … Ponořila jsem se do slov, až se mě někdo dotkl za rameno. Lekla jsem se a otočila se.
"Krásko, ztratila jsi se? Skvěle ses vohákla. Ty nejseš vodcaď že? No jasně, panička toho mafiánského bosse!" Vůbec jsem nechápala! V tom přiskočil ten zpěvák.
"Neobtěžuj slečnu." Muž jen mávl rukou a raději odešel. Najednou jsem zapomněla na ty slova.
"Já vás viděl, byla jste v Dulce restauraci. Majitelka je má přítelkyně."

Zůstala jsem tam hodinu a půl a za tu dobu jsem slyšela všechny jeho skladby. Jmenuje se Adrian, ale moc jsme toho nenapovídali. Nemohla jsem z něj spustit oči a vypadalo to, že ani on ne. Že by chemie? Musela jsem se s nimi rozloučit, ale nevěděla jsem, jestli se někdy uvidíme.
Cestou jsem si vzpomněla na slova toho muže. Musím se na to Stefana zeptat, i kdyby zuřil! Zavřela jsem vchodové dveře, všude byla tma. Když jsem chtěla rozsvítit, Stefan to udělal za mě. "Kde jsi byla? Teda lépe, s kým jsi byla?"
"Jsi mafián?" vypadne ze mě tahle otázka.
"Na co si to hraješ? Nechtěj mě naštvat! S kým pícháš?"
"Odpověz, jsi mafián?" rozkřiknu se. To Stefana rozzuřilo.
"Do mé práce ti nic není! Od zítřka se nehneš z domu! Jinak tě dám hlídat!"
"Cože? Mám svobodnou vůli, nemůžeš mi v tom bránit!"
"S kým spíš? Jestli někdo je, zaplatíš mi za to!" Takového ho vůbec neznám!
"Vyhrožuješ mi? Ty mi neodpovíš na mou otázku, já ti nemusím na tvou!" odpovím rázně.
"Zatím jen upozorňuji a neser mě! Naposledy se ptám, s kým pícháš?"
"Ty mě zanedbáváš, tak by to byl jediný způsob! Mám chuť od tebe odejít!"
Rozmáchl se rukou a střelil mi pořádnou facku, až jsem se složila k zemi. Bouchla jsem se hlavou o nohu stolu. Naštěstí jsem nebyla zakrvácená. Podíval se na mě s nenávistí v očích.
"Tímto to ještě neskončilo holčičko! Raději tě vidět mrtvou než s jiným, to si pamatuj!"

Pokračování příště...
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 (c) Darela: dontsaygoodbye.blog.cz (c) Darela: dontsaygoodbye.blog.cz | 16. prosince 2010 v 1:21 | Reagovat

Poznámka: Proč se Thalía vrátila až po 22 hodině? Po obědě spolu s Mirandou trávili společně - nakupování, trávení času v Mirandiném domě. Nechtělo se mi to vypisovat co všechno dělali a tak jsem přešla na další bod příběhu. Doufám, že vás díl bavil :-) POZOR! Příběh je přístupný od 17.-ti let!!! Mladší za sebe zodpovídají sami, nikoli autorka povídky!

2 Sanr Sanr | 16. prosince 2010 v 22:13 | Reagovat

Tady vidím spisovatelský potenciál, na začátek příběhu je to velmi nabité po dějové stránce. Velmi působivé a vtahuje to čtenáře do děje mimochodem, sám tam pociťuju jisté osobní vzpomínky,nutí to do čtení dál a dál. Doufám, že se to vše bude jen rozvíjet a nebo alespoň držet tak dobře jako je začátek, možná z toho všeho nakonec vznikne "Good Story" :-), přeju další skvělé nápady a myšlenky ..

3 mimmi mimmi | 17. prosince 2010 v 16:52 | Reagovat

Super napisane.Prva cast ma vazne chytila,je to napinave a ozaj som velmi zvedava ako to ide byt dalej.Podla niektorych postav,to bude asi este veeelmi zaujimave.Ozaj pekne,velmi pekne:)Tesim sa na pokracovanie :)

4 Daněk Daněk | Web | 17. prosince 2010 v 18:28 | Reagovat

Bože! To je fantastická povídka, hlavně ta poslední část, akorát mě mrzí, že on prásknul Thalíe a Thalía nevrazila mu... :D :D :D Vždy je lepší, když se pere holka.. :PP Ale hezké, jen tě prosím,a bys příště ty kapitoly dávala v menším.. :D

5 Daněk Daněk | Web | 18. prosince 2010 v 16:49 | Reagovat

Fajn, tak si aspoň budu zvykat... :D Sice čtu rychle... ALe i toto je na mě moc... :D Moc velký fanda do čtení nejsem.. :D

6 katka katka | 30. ledna 2011 v 21:08 | Reagovat

Perfektne napisane....Prvu cast som zhltla ako dych.Este raz to napisem,ze milujem ked napises a rozpises sa...DAKUJEM....

7 Carol Carol | E-mail | Web | 13. března 2011 v 15:14 | Reagovat

wau, je to vážne zaujímave, prečítala som si zatiaľ iba tento diel ... :) ... ale keď budem mať čas, tak aj dalšie :) páči sa mi to

8 Tinka♥ Tinka♥ | Web | 26. března 2011 v 17:40 | Reagovat

Je to skvělý příběh. Úplně jsem nemohla přestat číst ;D Jsi vážně talent :) Určitě si přečtu všechny díly :) Ale to mi ještě není 17 :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama