Duben 2011

Část osmá - Departure (* Přístup od 17. let *)

23. dubna 2011 v 8:05 | (c) Darela |  Don´t Say GoodBye - I. řada

Nevím, kde jsem nabrala tolik síly, díky níž jsem se donutila vstát. Stěží se to dalo, nohy mě neposlouchaly a hlava se mi neskutečně motala. Najednou jsem upadla a probudila se v nemocnici. Rozhlédla jsem se jak jen se dalo, prohlédla jsem si celé tělo a dotkla se svého břicha. Přišla sestřička, já se vzápětí zeptala na své dítě. Dívala se na mě úplně stejně jako Werner, že mi všechno došlo. O dítě jsem přišla.
"Slečno, jak se cítíte? Utrpěla jste podlitiny na tváři a několik odřenin. Měla jste štěstí za pár týdnů budete v pořádku. Pád ze schodů mohl dopadnout hůř. Omluvte mě."
Pád ze schodů? Blesklo mi hlavou. Co si ještě Stefan nevymyslí! Já o něm a on je tu.
"Vypadáš hrozně miláčku! Říkal jsem ať se díváš před sebe. Schody tě milují, jednou jsi přece už z nich sletěla! Není už nic, co nás rozdělovalo! Jen ty a já!" řekne pohrdavě.
"Podám na tebe žalobu za ublížení na zdraví a smrt nenarozeného dítěte. V lochu to nepřežiješ! Pokud si myslíš že se tě už bojím, mýlíš se!" řekla jsem mu bez změny tónu v hlase.
"Jen to udělej, jenže tím nic nezískáš! A nevyhrožuj zlato, mě ne!" řekne a pousměje se.
V tu chvíli jsem měla pocit, že má Stefan styky snad s celou touto zemí.
"Ty jednoduše neuděláš nic! Až ti bude lépe vydáme se na menší výlet!"
"Co chceš dělat? Odvést mě někam a tam se mě zbavit?" nadzvednu obočí a uculím se.
Než mi stačil cokoliv říct, přišla mě zkontrolovat sestřička a Stefanovi nezbylo nic jiného, než nemocniční pokoj opustit. Stihl na mě ještě mrknout a zmizel za dveřmi.

Část sedmá - Only a moment happiness (* Přístup od 17. let *)

1. dubna 2011 v 2:42 | (c) Darela |  Don´t Say GoodBye - I. řada

Byla jsem mimo z toho, co mi před chvílí řekl. Velmi mě to lákalo, no teď víc než kdy předtím mám strach z toho, co bychom způsobili. Bylo by to věčné skrývání, možná nová identita a odchod ze země, někam hodně daleko a začít zcela nový život. Navždy žít ve strachu a být ostražitý. V hloubi duše po tom netoužím.
"Promiň Adriane, ale nejde to. Nemám odvahu to udělat, venku je Werner, čeká na mě Miranda a potřebuji Stefana získat na svou stranu, abych tento krok mohla promyslet. Já si tě najdu a dám ti nějak vědět, nebo nás svede osud dohromady, jako to udělal teď, Bůh spojí naše cesty. Prosím, dej tomu čas. Jestli mě miluješ počkej minimálně měsíc."
"Thalio, nevím jestli tu budu, jedu na jedno vystoupení do své rodné země. Pojeď tam se mnou, Stefan nás tam nenajde. Roman nám pomůže, stačí mu zavolat." řekne vzrušeně Adrian.
"Na jak dlouho chceš odejít?" zeptám se sklesle.
"Neodjíždím za měsíc, odjíždím za tři měsíce a zdržím se tam stejně dlouho, no celkově na cestách po Latinské Americe strávím celý rok, jen pár dnů odpočinku. Kdybys tam jela se mnou nenudila by ses, brával bych tě na koncerty, Amerika je sledovat nebude, tak tě nebudou moci vystopovat, nevědí, jak vypadám a ty bys také změnila image, nikdo by tě nepoznal. Kdybys nejela, nevím, jestli odloučení zvládneme. Na to tě já až moc miluji." řekne a něžně mě políbí.