Část sedmá - Only a moment happiness (* Přístup od 17. let *)

1. dubna 2011 v 2:42 | (c) Darela |  Don´t Say GoodBye - I. řada

Byla jsem mimo z toho, co mi před chvílí řekl. Velmi mě to lákalo, no teď víc než kdy předtím mám strach z toho, co bychom způsobili. Bylo by to věčné skrývání, možná nová identita a odchod ze země, někam hodně daleko a začít zcela nový život. Navždy žít ve strachu a být ostražitý. V hloubi duše po tom netoužím.
"Promiň Adriane, ale nejde to. Nemám odvahu to udělat, venku je Werner, čeká na mě Miranda a potřebuji Stefana získat na svou stranu, abych tento krok mohla promyslet. Já si tě najdu a dám ti nějak vědět, nebo nás svede osud dohromady, jako to udělal teď, Bůh spojí naše cesty. Prosím, dej tomu čas. Jestli mě miluješ počkej minimálně měsíc."
"Thalio, nevím jestli tu budu, jedu na jedno vystoupení do své rodné země. Pojeď tam se mnou, Stefan nás tam nenajde. Roman nám pomůže, stačí mu zavolat." řekne vzrušeně Adrian.
"Na jak dlouho chceš odejít?" zeptám se sklesle.
"Neodjíždím za měsíc, odjíždím za tři měsíce a zdržím se tam stejně dlouho, no celkově na cestách po Latinské Americe strávím celý rok, jen pár dnů odpočinku. Kdybys tam jela se mnou nenudila by ses, brával bych tě na koncerty, Amerika je sledovat nebude, tak tě nebudou moci vystopovat, nevědí, jak vypadám a ty bys také změnila image, nikdo by tě nepoznal. Kdybys nejela, nevím, jestli odloučení zvládneme. Na to tě já až moc miluji." řekne a něžně mě políbí.


Dala jsem mu na místě odpověď po asi pěti minutách přemýšlení. Nakonec jsme se shodli, že bude lepší do jeho odjezdu počkat, slíbila jsem, že s ním pojedu, že to do té doby vyřeším se Stefanem a zbavím se Wernera, který mě sleduje na každém kroku a poslouchá Stefana jako pejsek svého pána! Rozloučili jsme se a já se vrátila za Mirandou, která byla hodně nervózní, protože tam byl před zhruba dvěma minutami Werner a vyptával se na mě. Bylo mi divné, že se nešel podívat na toalety, když mě nemohl najít tady. Když mi řekla, že mu oznámila, že mi není dobře a šla jsem na záchod, odlehlo mi a s výdechem jsem se posadila na židličku.
"Nevím proč ses nevracela, ani co tam s tebou dělal ten kluk," chtěla jsem ji přerušit, no nenechala mě. "ale měla bys už jít, aby neměl podezření. Stefanovi nic neřeknu."
"Jsi kamarádka, děkuji! Kdyby se ptal, neříkej mu, co se ve skutečnosti odehrávalo."
"Není co," přerušila mě. "je to tvá věc. Ten kluk se mi líbí a dokonce začínám pochybovat, že jsi byla na cestách! Pokud jsi byla s ním, jsi pořádná roštěnka." zasmála se a já s ní.

Werner byl podivně klidný, nedalo mi to nepousmát se, no stačila jsem to před ním zakrýt. Jsem šťastná, že mě Miranda nezradila a že jí docvaklo, kde jsem byla celou tu dobu a hlavně s kým. Nemusím ji už alespoň lhát. Nevýhoda tohoto celého teď je, že jsem zase v tom domě, je tu Werner a za pár hodin se vrátí Stefan. Po několika hodinách jsem pocítila ohromnou chuť na rýži se žampiony. Poznal na mě i Werner, že mám hlad, jelikož jsem se pořád chytala za břicho a byla nervózní, což bývám vždycky, když se nenajím. Rýži jsme doma měli a žampiony naštěstí také, no je mi divně z toho, že ani vařit neumím, protože jsem zvyklá na to, že mi jídlo dělá někdo jiný, nebo jsem se se Stefanem chodívala najíst do restaurace, nebo nám jídlo vozili až domů. Werner se na mě divně díval, znejistila jsem a prohrábla si rukou vlasy a sledovala ho skrytě prosící, až mi jídlo udělal sám. Opravdu jsem se až styděla za mou neschopnost tak vcelku jednoduché věci. Když vše bylo hotovo, vrhla jsem se na to jako bych týden nejedla. Na chvíli ve mně zatrnulo, jestli náhodou nemohu být těhotná, no vzápětí jsem to rychle smetla ze stolu a jedla s chutí dál.
"Díky, je to vážně skvělé! Nevěděla jsem, že umíš tak skvěle vařit!"
"Kdysi jsem rád vařil, no přestal se tomu věnovat. Jsem rád, že ti chutná."
Chvíli jsem jen tak seděla a pak odešla do pokoje a na chvíli si lehla. Znovu se mi vrátila myšlenka ohledně dítěte. Najednou jsem prudce vstala a utíkala na záchod zvracet. Připadala jsem si jako bulimička, která do sebe napráská jídlo a vzápětí ho jde vyvrátit ven. Rychle jsem musela k zrcadlu, odhrnula si tričko a ze všech stran si prohlédla břicho. Bylo o poznání větší, po dotyku pevnější a vůbec nevypadalo jako přejedené. Jsem těhotná?

Musela jsem mít jistotu, k lékaři to nebude možné, jelikož se tomu může Werner dovtípit a pak také Stefan a hned mu dojde, že to dítě nemůže být jeho. Lékárna bude věrohodnější, mohu si vymyslet, že potřebuji léky proti bolesti, protože v domě nemáme nic na žaludek. Jsem si jistá, že mě Werner počká před lékárnou a já si budu moci zakoupit těhotenský test.
"Není mi dobře Wernere, mohl bys mě hodit k lékárně? Potřebuji něco na žaludek."
Pouze přikývl. Horší by bylo, kdyby mi podal nějaký lék, jak to bylo tenkrát. Po nakoupení i léku jsem se zamkla na toaletě a vytáhla těhotenský test. Rozbalila ho a ihned použila. Je určen na jakoukoliv dobu během dne. Teď jen počkat zhruba 5 minut na výsledek. Modlila jsem se, aby test vyšel negativní. Musela jsem zavřít oči, abych se odreagovala. Když uvedená doba uplynula, výsledek ukázal něco, co by v jiném případě vykouzlilo úsměv na mé tváří, jenže to se nekonalo. S brekem jsem sledovala dva světle červené pásky, jenž naznačují mé těhotenství. Se sklopenou hlavou jsem otevírala dveře, no narazila jsem na Wernera.
"Jak dlouho jsi těhotná?" zeptá se mě a všechno je prozrazeno.
"Proč bych měla být těhotná?" odvětím, jako bych nechápala.
"Vezl jsem tě, nebylo ti dobře, zastavovali jsme. Po příchodu sem ti také nebylo dobře, pár dní jsi nejedla a najednou obrovská chuť k jídlu, vzápětí zvracení. Došlo mi to tehdy, kdy jsi chtěla do lékárny. Vsadím se, že kdybych se podíval do koše, našel bych těhotenský test, popřípadě kdybych tě prohledal, zřejmě bych ho našel také." natáhl ruku a naznačil, ať ho vytáhnu.
Cítila jsem, že mi tohle neprojde. Jestli se to dozví Stefan, nedopadne to dobře. Kdybych test ihned odstranila, nebyl by důvod k obavám. Jistě mu to řekne.

"Prosím, neříkej nic Stefanovi! Ty víš, čeho je schopen! Nechci o dítě přijít, on mě zabije, jestli se to dozví. Požaduj po mě cokoliv, kvůli němu jsem schopna všeho!" žádám ho s pláčem.
"On se to dozví, nedá se to tajit věčně!"
Najednou slyším cinknutí klíčů. Stefan se vrátil. Zhroutila jsem se na zem a bezmocně brečela. Nemohla jsem se na něj ani podívat teď začne to pravé peklo! Proč jen jsem neutekla s Adrianem! Být s ním, tak by naše dítě ve mně rostlo a nic by ho nedokázalo ohrozit.
"Thalio, co se děje?!" zeptal se i zvýšil hlas.
Podívala jsem se na zem a uviděla těhotenský test. Všiml si ho i Stefan. Nestihla jsem ho vzít, on byl rychlejší. Zůstala jsem nehybně sedět.
"Jsi těhotná?" prohlédne si výsledek zároveň s návodem. "Jak dlouho?"
Jeho otázky byly klidně položeny, jenže jsem se nezmohla na odpověď.
"Jednoduché počty. V červenci jsi zmizela a koncem srpna ses vrátila sem. Bude to už něco přes dva a půl měsíce. To jsme spolu nespali, po návratu jen jednou. Říkal jsem si, že jsi v břichu nějak přibrala. Myslel jsem si, že jsi jen víc jedla. Thalio, žena nezvrací často jen tak!"
Jeho pohled byl prázdný, oči se leskly. Ruce skřížené u hrudníku, váha na levé noze a pravá víc dopředu, ale nohy jen mírně roztažené. Mé mlčení ho ještě víc rozčilovalo.
"Odporná děvko! Wernere, nechej nás osamotě, nebudu tě tu potřebovat! Hned!"
Sledovala jsem chvíli Wernera, který se na mě díval s kouskem soucitu. Odešel.

"Nechtěl jsem, aby tato chvíle opět nastala, no nedává mi to jinou možnost. Že jsi zmizela jsem přešel celkem v klidu, ale že otěhotníš s jiným, to je na mě moc! Miloval jsem tě, ale teď tě od srdce nenávidím! Posrala jsi to!"
"Prosím, to dítě za nic nemůže! Nenáviď mě, ale ne mé dítě. Pravý otec se to dozvědět nemusí."
"Nesmlouvej se mnou, nezajímají mě tvé pocity!" silně mě uhodí.
Když jsem chtěla odvrátit od něj zrak, uchopil mou bradu, mírně mi zaklonil hlavu dozadu a donutil mě vstát. Strčil do mě, narazila jsem zády o stěnu. Chtěla jsem se vymanit z jeho sevření, jenže mě silně držel. Pokusila jsem se ho kopnout do nohy. Potom jsem se pokusila o útěk, jenže jsem zakopla o práh dveří a natáhla se na podlahu. Otočil mě na bok a silně kopl do břicha, až jsem sykla bolestí. To mu nestačilo. Pěstmi udeřil do tváře a znovu kopl. Nemohla jsem se ani pohnout, viděla jsem na podlaze krev, všechno mě bolelo. Viděla jsem rozmazaně jak si sedl na pohovku a vložil hlavu do dlaní. Chtěla jsem teď jediné - umřít! Zmohla jsem se jen na úpěnlivý pláč!

Pokračování příště...
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Daněk Daněk | Web | 1. dubna 2011 v 15:12 | Reagovat

Ty části kapitoly jsou normální, až na některé, ale ta poslední... To ve mě až hrklo, když jsem přečetl, že ji udeřil do břicha! No chudák Thalia! :-((

2 mimmi mimmi | 2. dubna 2011 v 13:19 | Reagovat

v prvom rade,som rada ze si dala hned dalsiu cast...skvela cast,ako aj tie ostatne samozrejme,uz to nabera tie spravne grady a zistujem,ze zacinam byt nervozna ked to citam,co znamena,ze sa do toho uplne vzivam.tesim sa na dalsiu cast

3 katka katka | 2. dubna 2011 v 18:56 | Reagovat

Dakujem za dalšiu čast.Vyborne sa mi to citalo,aj ten koniec z ktoreho som mala zimomriavky,az som lutovala Thaliu a myslela,ze jej ublizi.Joooj,dufam,ze nepride o dieta a ze bude nejake vychodisko.Skvele citanie....

4 katka katka | 2. dubna 2011 v 18:58 | Reagovat

Dakujem za dalsiu cast...Skvele citanie,bolo mi luto Thalie,no dufam,ze bude nejake vychodisko,aby to lepsie dopadlo.Tesim sa...

5 katka katka | 2. dubna 2011 v 18:59 | Reagovat

[4]:dufam,ze nepride o dieta,drzim svojej predstavitelke prsteky....

6 Sanr Sanr | 4. dubna 2011 v 12:10 | Reagovat

Zajimavé pokračování, až překvapivá zápletka ale aspoň to dodalo šťávu. A a závěr hodně dobrý, to pak bude rozuzlení :-)

7 thom thom | E-mail | Web | 9. října 2011 v 19:47 | Reagovat

Ten prekvapivý záver ma úplne šokoval, ale  je to úžasne zapletené, som zvedavý ako to dopadne,táto poviedka je nákazlivá :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama