Část desátá - As In Bad Dream (*Přístup od 17. let *)

2. září 2011 v 16:20 | (c) Darela |  Don´t Say GoodBye - I. řada

Na druhý den mě napadlo zajít se podívat do stáje s koňmi, kde jsem trávila čas po Adrianovém boku, no teď jsem měla chuť jít tam sama. Mé tělo už bylo odpočaté, nepociťovala jsem už takovou únavu jako tehdy. Ještě mě ale pořád mrazí ze vzpomínky na ten den! Ale ten člověk mi nechyběl, nic jsem necítila, mohla bych ho nenávidět, mám na to právo, no cítím jenom chlad při vzpomínce na jeho jméno - Stefan Rockwell! Ale nikdy nezapomenu! Šla jsem k úplně zadní stáji, k hřebečkovi jménem Flash. Ano, je to ten kůň, kterého mi Adrian ukazoval, stačilo pár lekcí a stala se z nás nerozlučná dvojka. Občas se o něj i starám, no z větší části André. Stejně mi na něm pořád něco nesedí, no je ke mně vždycky milý, André je ochoten mi pomoci s tím, čím potřebuji! Hlavně, když tu není Adrian. Ten někam neustále odbíhá, jen když má čas, věnuje se jen mě a to je k nezaplacení! Díky němu mám tehdy pocit, že čas neexistuje! Při vzpomínkách jen na to hezké jsem hladila Flashe, který jako by mi rozuměl! Objímala jsem ho a dala mu letmý polibek. V tom jsem slyšela někoho přicházet, byl to André, který se jemně uklonil na pozdrav, který jsem mu oplatila. Rozloučila jsem se s Flashem a nervózně se snažila couvat k odchodu ze stáje. Zvláštně se na mě podíval a mě přepadl pocit, že ty oči jsem už někde viděla! Je jasné, že on to být nemůže, určitě neví, kde jsem a Stefan už vůbec ne, takže by ho sem neposlal. Byli přece tak rozdílní.


Adrian se tu objevil až v době, kdy máme jít na večírek do hlavního města.
"Miláčku, byl jsem v hlavním městě a koupil jsem ti na dnešní večer šaty. Budeš v nich určitě nádherná!", řekl mi se září v očích.
"Nějaké společenské šaty ještě mám, nemusel jsi si dělat škodu." řekla jsem s úsměvem.
Ale stejně jsem byla dychtivá po tom, podívat se na ně a obléci si je! S klidnou chůzí jsem zašla do svého pokoje a jako malá se vrhla do prohlížení. Když jsem je z té tašky vytáhla, zatajil se mi dech! Byly tak úžasné, vkusné! Ne tolik jako ty, co mi daroval Stefan, ale jsou to ty nejkrásnější večerní koktejlové šaty, jaké jsem kdy viděla a měla na sobě! Měly pouzdrový střih, spodní část je lemovaná potiskem květin, které nepatrně vystupují a působí plastickým dojmem. Byly v černo-šedé barvě, dokonalé! Neváhala jsem ani vteřinu a vyzkoušela je, když se chtěl do pokoje dostat Adrian, zadržela jsem ho a poprosila, aby počkal do doby, kdy půjdeme na večírek. Dělalo to trochu dojem, jako by to byly svatební šaty, které by ženich neměl vidět před obřadem. Chtěla jsem však, aby tahle noc byla opravdu výjimečná! A to se večer také stalo! Hned když mě v nich viděl Adrian, namalovanou a vlasy stočenými do jemného drdolu, málem to s ním praštilo o zem.
"Jsi opravdu dokonalá! Budeš určitě tou nejkrásnější z hostů!" a ruku v ruce opustili haciendu.

Cestou jsme si povídali až do příjezdu do hlavního města. Byla to restaurace, když jsme vstoupili dovnitř, po 50 metrech jsme zabočili vlevo do větší místnosti, kde se to hemžilo hosty. Je tak pro 200 hostů, kde jich 50 nepřišlo, takže nás tam bylo kolem 150 lidí. Na chvíli jsme se od sebe oddělili, aby se věnoval pár svým známým. Za barem i v rukou lidí bylo plno skleniček a flaškou s alkoholem, kterému já neholduji. Není špatné dát si víno, no nikdy jsem se neopíjela a i drogy jsou pro mě tabu! Já jsem si dala raději nealkoholický koktejl a u baru pozorovala okolí. Najednou jsem zahlédla znovu postavu té ženy z koncertu a když jsem se otočila, že se připojím k nejbližšímu shluku lidí, narazila jsem na jednoho muže. Začala jsem se mu omlouvat, on se na mě díval chápavě a s úsměvem se odebral k toaletám. Dále jsem si ho nevšímala. Adrian šel pozdravit další lidi, no já měla pocit, že jsem tu navíc. Jenže se ke mně připojil ten muž, co jsem na něj narazila a dal se se mnou do řeči. Nějak jsem znervózněla, jako by kolem nás byla špatná vibrace!
"Ke komu patříte, slečno?" zeptal se mě hrubším hlasem.
"K tomu, komu patří tato slavnost."
"Neříkejte, že patříte k Adrianu Montalvovi?" zeptal se udiveně.
"Jsem jeho snoubenka, je s tím nějaký problém?" zeptám se trochu podrážděně.
"Nejsem ten správný člověk, který má právo hovořit o něm. Jednou, drahá slečno, zjistíte sama, jakého hada si chováte na ramenou. Aby pak nebylo příliš pozdě!"
"Podívejte, já Adriana znám i s jeho nedostatky a uvědomuji si je, vím o něm vše, co potřebuji, drahý pane!" odvětím mu podobným tónem jako on hovořil o Adrianovi.
Vrtalo mi to hlavou, co tím myslel, ale raději to nechám tak, jistě se jedná o nějaké nedorozumění, já nemám proč o něm pochybovat a nemyslím si, že by skrýval něco tak hrozného, jakým tónem to onen muž vyprávěl! Nesmím pochybovat, snad jsem mu tím nedala najevo své obavy!

Po chvíli jsem byla opět sama, pozorovala jsem Adriana jak se na něčem domlouvá s nějakým mužem, ale nedávala jsem tomu hluboký význam, asi něco s jeho kariérou, nebudu přece přemýšlet nad slovy někoho cizího! Adrian není schopen mě zradit, mám k němu hlubokou důvěru! Ah, nejraději bych odešla zpět na haciendu, docela se tady nudím a přepadla mě únava! Lidé si mě moc nevšímali, jinak by to určitě na mě poznali, má gesta se nedala přehlédnout. Asi si na chvíli odskočím někam na vzduch! Jenže z důvodu mé nepozornosti jsem ztratila Adriana z dohledu, takže budu muset jít bez něj! Než jsem však stihla otevřít venkovní dveře, překvapil mě.
"Miláčku, odcházíš?" zeptá se mě s úsměvem.
"Chtěla jsem se jít projít ven, necítím se tu zrovna nejlépe."
"V danou chvíli jít nemůžeš, tento okamžik patří tobě, pojď." s nadšením mě zavedl zpět.
Požádal mě, abych vyšla na menší pódium, potom se rozsvítila světla, obklopila mě zář reflektorů a přede mnou klečel Adrian, ruku natáhlou směrem ke mně, ve které držel otevřenou krabičku, v níž byl snubní prsten. Byl z bílého zlata, s briliantem. Měla jsem pocit, že je to jen sen!
"Thalio, má lásko, můj světe, moje všechno! Klečím tady před davem lidí, abych vyjádřil slovy, jak moc si vážím každého okamžiku stráveného s tebou a zeptal se tě, na co jsem se pokoušel už delší dobu, ale čekal na zvláštní příležitost - Vezmeš si mě?"

Zastavil se mi svět, rozbušelo se mi srdce a oči nezůstaly suché! V tu chvíli jsem vnímala jen jeho a své pocity. Ostatní s nadšením čekali na mou odpověď, která ze zaskočení nevyšla. Zadívala jsem se mu do očí, jemně si navlhčila rty a vyřkla: "Nic mě neučiní šťastnější"! Padli jsme si do náruče, po chvíli mi navlékl prsten a všichni kolem nám gratulovali. Mezitím jsem pověděla Adrianovi, jak moc ho miluji! Stále jsem tomuto snu nevěřila, toužila jsem po sňatku s ním, ale tohle je mnohem krásnější než v představách. Teď jsem toužila po tom, vytratit se, jenže párty pokračovala. Na pár chvil jsme byli jen já a on, plus gratulanti, ale potom se opět s omluvou začal věnovat hostům. Nechtělo se mi zůstávat sama, a tak jsem se nepozorovaně vytratila ven. Bylo poměrně chladno tuhle noc, zapomněla jsem si na sebe vzít tenkou bundu a tak jsem se zahřívala rukama. Najednou jsem se začala cítit podivně a chtěla se vrátit, jenže mi někdo zabarikádoval cestu.
"Ty? Co tu děláš, jak jsi mě našel?" třásla jsem se strachy a chtěla ho obejít, jenže mě nenechal.
"Není to nic osobního, jen teď budeš muset jít se mnou!"
"Nikam s tebou nepůjdu! Nech mě projít, Wernere!" zvýšila jsem hlas a byla připravená k odchodu.
"Kam si myslíš, že jdeš? Dostal jsem příkaz přivézt tě - po dobrém nebo po zlém!"
"Jak dlouho jsi tu? Vyslal tě Stefan?" Pousmál se.
"Až se to dozvíš, budeš překvapená! A Stefan to není, ten ani neví, kde jsme" mrkl na mě.
"Budeš mě muset zabít, protože já s tebou živá nepůjdu!" chtěla jsem se vypařit.
Dívala jsem se mu hluboko do očí a pomalu couvala dozadu. Jenže mě prokoukl a pevně mě chytil za paži, nešlo se hnout. Šla jsem k němu blíž, jako bych se chystala ho políbit a když jsem cítila příležitost, silně jsem ho kopla do nohy, vymanila se ze sevření a dala se na útěk, jako už mnohokrát. Neznala jsem to tam, nevěděla jsem, kam utíkat, kam se schovat, protože nebyl nablízku nikdo, kdo by byl ochoten pomoct mi. Bylo mi ale podezřelé, že za mnou nikdo neběžel a tak jsem se na chvíli zastavila a ohlížela jsem se kolem sebe. Když jsem se však otočila směrem k trati útěku, pocítila jsem jen tupý náraz. Co bylo dál, jsem nějakou dobu nevěděla.

Probudila jsem se v nějaké tmavé místnosti, nebylo to nic příjemného, byla jsem u zdi přivázaná, nemohla jsem se ani hnout. Rozhlížela jsem se kolem sebe, no nic, co by mi mohlo nějak pomoci jsem neviděla. Zahlédla jsem něčí stín blížící se ke mně. Když jsem zvedla hlavu nahoru, upřela jsem svůj pohled na tu osobu. Bylo to jako ve zlém snu - "To není možné, ty?"

Pokračování příště
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 katka katka | 2. září 2011 v 17:04 | Reagovat

mam zle tusenie,ze ju dal uniest Adrian...jooj...Som zvedava...Ale je to vyyyyyborne citat....

2 Daněk Daněk | Web | 6. září 2011 v 19:04 | Reagovat

Aaaa možná to bude ten s tím hrubým hlasem, ten číšník či co byl zač... Nebo si taky myslím, že to byl Adrian k nějakému zlému vtípku, ale tomu moc nevěřím:D Ale Darel, řeknu ti že je to BOMBA!

3 amys-bell amys-bell | Web | 11. září 2011 v 18:06 | Reagovat

Ááááááááá to je napínavý !!!! :-)

4 amys-bell amys-bell | Web | 11. září 2011 v 18:06 | Reagovat

Už se těším na další část, jinak ta osoba není to náhodou ta žena kteoru pořád vídá a myslela si že je už mrtvá? :D :D

5 Sanr Sanr | 15. září 2011 v 10:10 | Reagovat

Tak zacatek spíše chladnější ale pak se to dobře rozjelo a opět napínavé až do konce. Znova přišla nová zápletka a velmi dobrá ted jen napjatě čekat jak to dopadne :-). Jediné výtky mám ale je to jen subjektivní, v některých frázích (pujdeme do hlavního města, bylo to pro 200 lidí ale 50 jich nepřišlo,....) to jsou části které se tu nehodí a nebo jsou moc obycejne na tento přiběh :-).

6 Darela Darela | 15. září 2011 v 23:14 | Reagovat

[5]: Chtěla jsem jen popsat ten děj. Je pravda, že jsem to trochu odflákla, no chtěla jsem to mít dopsané co nejdřív, 3 měsíce pozastavený příběh je už moc :D ... A děkuji za názor

7 latinodivas latinodivas | E-mail | Web | 6. listopadu 2011 v 17:02 | Reagovat

Čo sa týka tejto časti, som spokojný, je to stále a stále lepšie a kedže poznám Darelu, viem, že príde prekvapenie o akom sa nám ani nesníva a budeme prekvapení, kto je vlastne tým kto si ju dal zavolať, ja by som tipoval na jej otca :P no uvidíme. :) Je to perfektné, len sa mi to zdalo o trošička kratšie než predchádzajúce časti, ale nehodnotím to zle, pretože sa udiali i počas krátkeho deja, dve veľké zápletky a to tajomstvo Adriana a zároveň Thaliin únos. Túto časť by som hodnotil tak na 1 - :)

8 Darela Darela | 6. listopadu 2011 v 17:07 | Reagovat

[7]: Za čo to mínus? :D ... ohladne skrátenia :-) Je to rovnako písané ako ostatné, len je to zrejme oddelené tak, že to robí dojem krátenia :-) A ďakujem za názor, aspoň je úprimný, ale ty to ani inak nevieš :*

9 latinodivas latinodivas | E-mail | Web | 6. listopadu 2011 v 17:10 | Reagovat

mínus nebolo za skrátenie, ale za to , že mi tam niečo chýba, čo by mi vyrazilo dych, ale to neznamená, nič zlé, len, že ja som príliš náročný :P Ale ako ťa poznám vezmeš si to k srdcu a Ďalšie časti ma zabijú, rozsekajú v pozitívnom slova zmysle :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama