Část dvanáctá - Where is the truth? (*Přístup od 17. let*)

12. prosince 2011 v 22:15 | (c) Darela |  Don´t Say GoodBye - I. řada

Zůstala jsem tam sama, tmavá místnost mi připomíná mou černou mysl a prázdnou duši. V tuto chvíli jsem chtěla umřít, mé srdce se trhalo na kusy, cítím, jako bych pomalu ztrácela vědomí. Oči se zalily slzami. Nemohla jsem se ani hnout, necítila jsem si ruce, s nohama jsem moc hnout nemohla. Bolelo mě celé tělo! Asi po 4 hodinách bdění se otevřeli dveře, baterkou mi někdo svítil přímo do očí, oslepila mě záře, snažila jsem se světlu vyhnout, no šlo to jen stěží. Ta osoba dala baterku níž, nepoznávala jsem ho. Když jsem však na něj upřela zrak, nemohla jsem uvěřit svým očím! Pak jsem si uvědomila, že mě vlastně už nic nedokáže překvapit!
"Romane, ty taky?" zeptala jsem se s velkou dávkou ironie.
"Vidím, že tě to nijak nepřekvapilo, Thalio!"
"Překvapit? Jaká ironie! Nic mě nemůže v této chvíli překvapit!"
Dívala jsem se mu do očí, upřeně, že jsem vnímala jeho pohled, ze kterého byla cítit nervozita, napětí. Až sám svůj zrak upřel jinam. Chladně jsem se usmála. Po několika sekundách vešla do místnosti Simona.
"Doufám, že sis s Romanem povykládala!" řekla a ironicky se usmála. "Rozvážu ti ruce Thalio, ale ať tě ani nenapadne na mě něco zkusit, neváhala bych a odpravila tě, bez milosti!"
"Ty už jsi mě odpravila před pár hodinami!"
"Jsi velmi vtipná, sestřičko!" řekla opět ironicky, jako po celou tu dobu!
Přistoupila ke mně zezadu a přetrhla provazy. Zápěstí šíleně štípalo a pálilo, konečně mi opět mohla proudit krev v žílách, měla jsem šílenou žízeň.


Do dalšího dne jsem se probudila napjatá a velmi brzo. Alespoň jsem měla ten pocit. Ani jsem pořádně nemohla spát, trápily mě podivné sny, nikdy se mi takové nezdály! Celé tělo jsem měla jako v křeči. Už několik hodin jsem neviděla pořádné světlo, je to tady depresivně tmavé, nemám u sebe věci na převlečení, konečně bych se chtěla osprchovat a celkově upravit, bez makeupu se cítím nahá! Ou shit, zanadávala jsem si nahlas. Když se v té chvíli otevřeli dveře.
"Je čas Thalio! Pokud tě chce vidět tvůj Adrian živou, měla bys mi udělat jednu službičku."
"Jakou službu? Udělej se mnou co chceš, ale mě už Adrian nezajímá!" řeknu rázně.
"Já si myslím že zajímá! Nechceš snad znát další část našeho životního příběhu? Potom ho můžeš sama zničit, s velkou radostí ti to pro tentokrát dopřeji!"
"Simono, nechceš snad po mě, abych ho zabila?" zeptám se šokovaně.
"Uděláš co ti řeknu, pokud netoužíš umírat v bolestech! Jasné?!"
"Potřebuješ peníze? Ty má náš otec, nepotřebuješ Adriana!" zvýším o tón hlas.
Simona vytáhla z kapsy skládací nůž a bez milosti mi ho přiloží pod krk.
"Sakra, prostě mu zavoláš, řekneš mu o dva miliony dolarů a nic se ti nestane!"
Ztrácela nervy, její oči měli zvláštní záblesk, netušila jsem, co mě čeká! Vnímala jsem nůž na svém hrdle, který vmžiku přiložila na mé vnější zápěstí a silně řízla až jsem sykla bolestí.
"Jsi normální?" vykřikla jsem.
"Sereš mě, vytáčíš, šílím z tebe! Zavoláš mu nebo tentokrát to schytá tvůj ksicht!"
Byla nepříčetná a schopná splnit své výhrůžky!
"Ale..." zarazila jsem se "Odkud máš jeho číslo?"
"Pitomá otázka Thalio! Ty jsi vážně schopná přijít o život, než mu zavolat a zachránit se! Začínáš mi tím lézt pěkně na nervy! Zavoláš mu? Zavoláš!"

Byli kolem mě všichni, držela jsem v ruce telefon, necítila jsem se ve své kůži! Simona vytočila jeho číslo, v uších už slyším první zvonění. Třicet vteřin, když se ozval jeho hlas. Měla jsem v břichu zvláštní tlak.
"Thalio, jsi to ty?" ozvalo se na druhé straně.
"Ano, jsem to já. Nemůžu dlouho mluvit, prosím, musíš zaplatit únoscům dva miliony dolarů, jinak mě zabijí! Vše ti řeknou oni, miluji tě Adriane, moc!" se slzami jsem předala mobil.
Když s ním začal vyjednávat Werner, byl venku. Všechny ty emoce, vyznání byli pravdivé, stále ho miluji a bohužel mám pocit, že bude přetrvávat! Do doby, než myšlenky na něj pohřbím hluboko a zapomenu na všechno krásné a začnu znovu s čistým štítem! Z myšlenek mě vytrhl příchod Wernera.
"Zítra ráno kolem páté hodiny budeš volná!"
"Když budu ráno volná, proč jsem tady? Myslela jsem, že má Simona se mnou jiné plány!"
"Pokud tě bude znovu potřebovat, najde si tě." mrkl na mě.
Přistoupil ke mně, celou tu dobu mi hleděl do očí, ani jednou nepohlédl jinam. Klekl si, chytil mě za bradu a mírně mi zaklonil hlavu. Měl v očích zvláštní jiskru a příjemně voněl. Byl u mě nebezpečně blízko, než jsem stačila cokoliv říct, začal mě líbat a já se nebránila. Spíš jsem se nechala unést a málem to zašlo tak daleko, že jsme oba leželi na zemi a skoro došlo k sexu.
"Není to dobrý nápad." řekla jsem, abych to zarazila včas. "Simona se může každou chvíli vrátit. Neprospělo by to nejen mě, ale taky ani tobě!"
"Jde mi z tebe hlava kolem, jsi Simoně tak moc podobná, ale jiná osobnost. Chci tě hned a tady, bez řečí, vychutnat si celé tvé tělo, tvou vůni! Simona je daleko!"
Srdce mi bušilo, cítila jsem tlak v hlavě, byla jsem jako v tranzu! Nenechal mě cokoliv namítnout.

Ráno v pět, jak bylo domluveno mě Werner probudil. Byla jsem nervózní, že se to už blíží, že uvidím opět Adriana, který mě podle všeho zradil a že budu opět svobodná! Čekala jsem venku, Simona s Wernerem vedle mě, ona držejíc zbraň v pravé ruce mířící mi ji na záda. Po chvíli se zjevil Adrian, s černým kufříkem.
"Máš ty prachy?" zeptá se vážně Simona.
"Ano mám, tady jsou. Ale … Napřed Thalia, potom peníze!"
"Napřed otevři kufřík!" rozkázala mu.
V kufříku se zelenalo 2 miliony dolarů, radost pohledět. Vidět to v televizi je jedna věc, zažít to je věc druhá. Simona obrátila zbraň proti Adrianovi, aby neriskovala, že by se hra obrátila a Adrian nad ní získal moc. Šla jsem pomalu k němu, neotáčela jsem se zpět. Trochu se mi zamotala hlava, ale konečně jsem volná! Jen nevím, jak se mám k Adrianovi chovat, začal mi být cizí!
"Proč jsi mi lhal Adriane? Co jsi tím získal?"
"O čem to mluvíš Thalio? Raději se soustřeď na chůzi, ať jsme odtud co nejdřív pryč, než si to ti dva rozmyslí!" Snažil se vymluvit, nebo jen neví, oč jde?
Rozběhli jsme se za uličku a zastavili.
"Zapomněla jsi na krásné chvilky prožité spolu? Proč o mě začínáš pochybovat? Ta holka, co mi volala, představila se mi jako tvoje sestra. Je ti neskutečně podobná, ale proč tě unesla ona? Ty víš, že peníze u mě nejsou problém, za tebe bych dal i svůj život kdyby bylo třeba a chci po tobě jediné … abys mi věřila! Chci moc? Doma mi budeš muset všechno vysvětlit. I to, co tam dělal Werner. Nechápu vůbec nic!"
"Nechápeš nic?" vykřikla jsem. "Zradil jsi mě, ptáš se na Wernera a přitom víš, proč tam byl! Zaplatil jsi výkupné, proto, že máš se mnou nekalé plány?"

Dívala jsem se na něj, vzpomínala na staré časy, promítl se mi před očima celý život, jako kdyby měl brzo skončit. Cítila jsem úzkost, oči se mi zarosily. Když se mě chystal Adrian utěšit, odsunula jsem ho od sebe, klekla jsem si a opřela hlavu o stěnu. Je to jako to bylo před několika měsíci tehdy v uličce, kdy mě obklíčili Werner a Stefan, v autě když mě vezli zpět do vily.
"Stále tě miluji Adriane, ale už nemůžu, odejdi hodně daleko a na mě zapomeň, já udělám to samé, bude mi lépe a pokud mě miluješ, pochopíš a necháš mě jít!"
"Thalio, můžeš své sestře věřit po tom, že tě nevyhledala a skrývala se před tebou? Wernerovi, který jako pes poslouchal svého pána a že jsi jeho nerozvážností ztratila naše dítě?"
"Vím co ji k tomu vedlo!" sklopila jsem hlavu dolů. Najednou jsem uslyšela výstřely, pohlédla jsem vzhůru, ale nikoho jsem nezahlédla. Podívala jsem se na Adriana, který nehybně stál. Dala jsem si ruce před ústa, uslyšela jsem další výstřel, po kterém Adrian padl k zemi.
"Miluji tě Thalio!" řekl tiše a naposledy vydechl. Když jsem se chtěla otočit, někdo mě udeřil po hlavě a já upadla do bezvědomí. Probudila jsem se na houkání policejních aut a s pistolí v ruce ...

Pokračování příště ...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 katka katka | 12. prosince 2011 v 22:34 | Reagovat

No smutny koniec tejto casti.Az mam smutok za Adrianom,ze dal zivot za Thaliu,svoju skutocnu lasku...No verim,ze sa to vivine v dalsej casti inak a ze Thaliina segra a jej banda sa ,,zadrhne,,peniazmi a da jej pokoj...Perfektne to je.....

2 Michal Macek Michal Macek | E-mail | 13. prosince 2011 v 0:02 | Reagovat

No musím uznat že je to čím dal lepsi pravda ten konec je takový trochu depresivni a smutný že Adrian zemřel ale asi to tak mělo být jo je to perfektní už teď se těším na další část skončilo to totiž tak napínave jinak Simona no co k té říct na prvni pohled je to mrcha ale asi bude mít dobrý důvod proč to dělá bude zajimave sledovat její příběh jak se bude dál vyvíjet totéž platí o Wernerovi no je to kazdopadne skvěle jen tak dál.

3 thom thom | E-mail | Web | 13. prosince 2011 v 1:18 | Reagovat

Keďže som minulú časť hodnotil na jedna, túto hodnotím na 3 - jednotky :) Naozaj, ma to prekvapilo, ten nečakaný koniec, ma šokoval a bolo to úplne super, je smutné, že Adrián zomrie, ale príbeh to dokonale zaplietlo. Supeeer :*

4 Daněk Daněk | Web | 13. prosince 2011 v 14:02 | Reagovat

Abudabi! To je dobrá část! Hlavně se mi líbí to, jak ji naposledy řekne, že ji miluje :) A vsadím se, že ji unesla Simona a že ten první výstřel byl na Wernera. Pistoli v ruce jí Simona dala proto, aby ji setřela otisky prstů, aby vše bylo na ní. A ty policejní sirény? Jednoduché! Přišli na to, že Adriana a Wernera zabila ona a teďka ji honí :)

5 Sanr Sanr | 21. prosince 2011 v 20:40 | Reagovat

Celkově je příběh pořád nový, připadá mi jakože je každá kapitola psána jinak. Působí to velmi zajímavě, nově ,čtivě, zde bylo opět cítit jiné literární posazení oproti předešlé kapitole. Velmi dobrá práce, je to jiné než bývají obdobné příběhy, což je to důležité, odlišit se a zapůsobit, jen tak dál :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama