Leden 2012

Část čtrnáctá - Time to start again (*Přístup od 17. let*)

31. ledna 2012 v 3:02 | (c) Darela |  Don´t Say GoodBye - I. řada

Strávila jsem u něj půl roku, konkrétně v Kanadě. Milovala jsem tuto krajinu v zimě, užila jsem si sněhu. Brad pracuje v místním obchodě se smíšeným zbožím, kde si přivydělávám ve skladu, občas vypomáhám za pokladnou, dělala jsem více věcí. Kdyby mě viděl pracovat otec nebo kdokoliv z naší společnosti, nevěřil by vlastním očím a odskákala bych si to nesmyslným vykládáním o tom, že žena na úrovni jaké jsem já nemá co dělat v obyčejné práci. Ten by mě stejně nejraději viděl po boku Stefana a našich dětí, které by vychoval k obrazu svému! Byla jsem neskutečně šťastná, že se dokážu postavit na vlastní nohy bez popostrčení. Je úžasný pocit koupit si jídlo, oblečení za vlastní vydělané peníze. Jestli si mysleli že jako žena nestojím za nic, tak teď ať se přijdou podívat! Brad taky sedí za pokladnou. Mám pocit, jako by se mu to tu příčilo, kéž bych mohla zřídit nějakou firmu a zaměstnat ho. Za to jak mi pomohl bych se obětovala.
"Thalio, můžeš jít z práce dřív, já už to za tebe dodělám." řekl mi spolupracovník Dan.
"To je v pořádku Dane, stejně nemám co dělat, ale děkuji ti." odvětila jsem.
"Děláš tady nejvíc, zasloužíš si odpočinek." řekl mi s úsměvem.
"Já odpočívala celý život, zvládnu to." oplatila jsem mu úsměv.
"Ty jsi nemusela pracovat?" vyzvídal 18-ti letý Daniel.
"Byl by to dlouhý příběh Dane, teď se to nehodí."
"Můžu tě pozvat na večeři?" zeptal se hbitě.
"Pozvání na rande?" zasmála jsem se. "Bude mi čtyřiadvacet, jsem na tebe stará."
"Ber to jak chceš, nabídka platí po celý den." odvážně na mě mrkl.

Část třináctá - Memories of the Pain (*Přístup od 17. let*)

28. ledna 2012 v 1:25 | (c) Darela |  Don´t Say GoodBye - I. řada

Posbírala jsem se ze země, odhodila zbraň, naposledy se podívala na Adriana a dala jsem se na útěk. Soustředila jsem se pouze na něj. Nevěděla jsem kam běžím, myslela jsem pouze na to, abych odtud vypadla co nejdřív a hlavně co nejdál! Ušla jsem asi kilometr do kopce, musela jsem se zastavit a odpočinout si. Schoulila jsem se tam u jednoho domu, znovu se mi oči zalily slzami. Stále jsem před sebou viděla Adriana a slyšela poslední výstřel, který ho složil k zemi. V uších mi znělo, "Miluji tě Thalio!"... Sledovala jsem tupě okolí, lidé co prošli kolem na mě udiveně hleděli a něco si přitom mumlali. Bylo mi to ale srdečně jedno, teď bylo důležité, aby mě nenašla policie, jelikož na zbrani byly mé otisky! Těžko jim vysvětlím, že jsem to nebyla já! A je divné, proč jsem měla zbraň v ruce, když někdo střílel z větší vzdálenosti? Možná byla chyba, že jsem utekla, na což je pozdě! Prostě se někde schovám! Napadlo mě zavolat kamarádce Mirandě či dokonce mé matce, no při vzpomínce na Stefana a mého otce jsem si to rozmyslela, brrr!
Vstala jsem a pokračovala ve své cestě do neznáma. Kdo by si pomyslel že já, dcera bohatého podnikatele bude utíkat před spravedlností! Alespoň na malý okamžik jsem pocítila vlnu štěstí. Jak tohle všechno dopadne? Řekl mi Adrian před svou smrtí pravdu, nebo se chtěl jenom zachránit na poslední chvíli? Na tohle nedostanu odpověď možná nikdy!