Část čtyřiadvacátá - Rebirth ? (*Přístup od 17. let*)

20. února 2016 v 20:52 | (c) Darela |  Don´t Say GoodBye - I. řada

Měla jsem čas přemýšlet. Urovnávala jsem si vše v hlavě, usmířila se sestrou, Miranda mne požádala o odpuštění, vyhověla jsem jí, odjela ze země, nevím, kde je jí konec. Diskety proti svému otci mám pečlivě uložené v sejfu, který jsme si s manželem pořídili, doteď jsem nepodnikla proti němu žádné kroky, nemíním však od všeho upustit, jen tomu dávám čas. Můj syn Oliver nedávno oslavil své desáté narozeniny, neuvěřitelně se podobá na svého otce. René je dědečkem, jistě by byl na svého vnuka hrdý! Já stále doufám, že se nesníží na jeho úroveň, ale bude si vážit toho co má, nechtít od života víc, než unese. Právě je u mě, cítím se při něm stále na třiadvacet, přestože jsem právě v Kristových nejkrásnějších letech. Nesmí trpět za mé chyby, vidět za vším jen pozlátko, takhle ho nevychovávám.
"Maminko, kdy zajdeme do toho parku? Víš, jak mám rád prolézačky."
"Olí já vím, maminka ještě musí povyřizovat pár věcí a pak se bude věnovat jen tobě."
"To říkáš často," posmutní "ale ještě jsi mě tam nevzala." pokárá mě.
"Slibuji ti, že tentokrát tam půjdeme a budeme tam, dokdy budeš chtít." mrknu naň.


Nechci svého synka zklamat, vždycky je smutný, že se mu tolik nevěnuji. Mám však plnou hlavu nedokonané pomsty vůči otci. Chci to mít co nejdřív za sebou a začít normální život po boku svého syna. Vždycky se tím utěšuji. Na druhuý den jsem se rozhodla, že vše urychlím. Stále mám u sebe telefonní číslo na Reného, ještě mi dluží odstupné, vlastně, dluží je Carmen.
"Dobrý den, už je to poměrně dlouho, co jsem u vás byla naposledy. Neřešila jsem odstupné, teď je ale vhodná doba osobně to probrat. Udělejte si na mě dnes čas, děkuji."
V telefonu nezněl nadšeně, no je to jeho problém. Zjistí, že bude mít další - jakmile použiju ony diskety s důkazy o podvodech a zpronevěrách pochybných lidech. Na odsouzení k nejméně třiceti letům vězení. Stále v mysli nosím Olivera, pro něj to dělám, aby měl svou mámu po boku.
Stopla jsem si taxi, jelikož je mi zbytečné půjčovat si auto v půjčovně. Začínám být nervózni - ne ze strachu, spíše ze setkání s otcem. Řeknu mu, kdo jsem, trpět by teď měl on!

"Tak se zase po dlouhé době vidíme, šéfe." nazvu ho tak se vší ironií co v sobě mám.
"Ano, to je pravda Carmen. Přišla sis pro peníze?" moc se mu do toho nechce.
"Nechejte si své špinavé peníze. Tato firma je jen zástěrkou, vím o zpronevěrách, o převážení drog, špinavém obchodování. Děkuji za diskety, odnesu je na policii."
"Vyhrožujete mi Carmen?" zeptá se suše.
"Oznamuji!"
"Co chcete za vaše mlčení? Půl milionu, milion dolarů?" vyjednává.
"Chci jen spravedlnost, tati!"
"Proč mi říkáte tati? Nemám dceru, žádné děti."
"Copak nepoznáváš svou Thaliu? Stojí před tebou!"
Úplně zkoprněl. Jeho zrak na mě spočinul, jako na zjevení. Chvíli na to se sesunul do své židle a viděla jsem, jak se ho to dotklo. Byl beze slova, všimla jsem si, že se jeho oči zarosily slzami.
"Tak mě to mrzí Thalio. Nedokážu omluvit, jaká zvěrstva jsem vůči tobě napáchal. Vyčítám si to. Dovol mi objasnit ti okolnosti tvé smrti. Je mi ze sebe špatně, že jsem se na tebe vrhl, aniž bych věděl, že jsi má dcera. Nedá se to odpustit!"

Rozhodla jsem se, že ho nechám mluvit, má na to přeci jen právo. Je to můj otec přese všechno.
"Dobře, tak mluv, poslouchám." řeknu mu klidně a bez nenávisti.
"Děkuji. Věděl jsem, že žiješ, nevěděl jsem však, kde je tě konec. Mělo mi to dojít, máš její oči, jen jsi teď mnohem sebejistější, než jsem tě znal. Byl jsem to já, kdo tě odevzdal do spárů Stefana. Dávno lituji, že jsem to kdy udělal, neustále si to vyčítám! Jsem zároveň tím, kdo ti zachránil život. Poslal jsem Stefana napřed na jednu obchodní schůzku, vytáhl tě z vody a nechal poblíž nemocnice, kde jsem věděl, že se o tebe postarají. Pro všechny bylo nejlepší myslet jsi, že jsi mrtvá. Po letech ses tu objevila jako Carmen, začala jsi pracovat tady. To největší zvěrstvo jsem udělal v tu noc, kdy jsem se vracel opilý do své kanceláře, ve které jsi byla ty, a vzal si svou dceru násilím, aniž bych to věděl. Máš právo odevzdat diskety úřadům. Už jsem z toho všeho unavený!"

Sice jsem ho poslouchala, ale těžko se tomu věřilo. Proč by mě zachraňoval? Je to můj otec a choval se jako nepřítel, který své děti nenávidí. Simona mi vyprávěla o tom pasákovi, který ji a spoustu dalších vedl k prostituci. Mám se ptát na matku? Chci vůbec vědět, jak zemřela? Zamýšlela jsem se nad každým jeho vysloveným slovem. Za všechny činy, kterých se dopustil, se z vězení nedostane, hlavně pokud se rozhodnu podat trestní oznámení i za více jak pět let staré prohřešky, pokud se už nejedná o promlčecí dobu. Zároveň si pokládám otázku, jestli už toho nebylo dost a neměla bych se od toho jednoduše oprostit, nechat to být a začít znovu. Nemůže mi už nijak ublížit, doufám. Rozhodla jsme se. Kdo ví, jestli správně!
"Víš co tati? Končím! Jediné co chci je, začít znovu. Tady máš ty diskety, udělej s nimi, co chceš, jen mi dej prosím pokoj a distancuj se z mého života. Víc nechci." Kašlu na to!
"Jsi si jistá, že to takhle chceš?" ptá se nezvykle klidně.
"Ano, jsem si jistá! Pohlédla jsem ti do očí, řekla, co jsem chtěla. Nepovažuji tě za svého otce, zpytuj si své svědomí, dávám ti možnost rozhodnout se sám, co s tebou bude!"

Odešla jsem z firmy, už jsem necítila hlubokou nenávist, kterou jsem si nesla s sebou. Cítím úlevu, chuť znovu žít - pro svého syna, pro Brada. Beze zloby! Musím se však projít, nadýchat se čerstvého vzduchu, vdechnout onu svobodu. Je mi jedno, jak si počne René, pokud mi dá pokoj, nemusím jeho budoucnost dále řešit. Budu ji řešit se svou rodinou!
Zašla jsem ještě do parku, sedla si na lavičku a na chvíli zavřela oči. Simona odjela s Adrianem do jeho rodného Mexika, dali se dohromady a za to jsem ráda! Změnila se k nepoznání, slíbila jsem jim, že se za nimi s rodinou stavím. Uvědomila jsem si, že jsem ho vlastně nikdy nemilovala - ne tak, jak si zasloužil. Naštěstí mu Simona dala pocítit jistoty a vřelosti, kterých já nebyla schopna. Vstala jsem a šla domů. Tam si Brad hrál s Oliverem, vypadali jako otec se synem. Nemusí vědět, že není jeho otcem. Nebudu mu říkat, kdo ním je. Stále se snažím, aby nikdy neskončil jako on nebo jeho povedený dědeček!
"Ahoj vy dva. Olí, slíbila jsem ti, že půjdeme do parku. Stále to platí." usměji se naň.
"Ahoj mamí," a skočí mi kolem krku rovnou do náruče.
"Pro tebe broučku jen to nejlepší!" a vlepím mu na čelíčko polibek.
"Půjdeme tam, až si uděláš čas. Nechci ti přidělávat starosti." Našpulí své rtíky.

O šest měsíců později

A co se za tu dobu odehrálo? Po boku Brada a Olivera se cítím svobodně a šťastně. Občas se ohlédnu za minulosti - není divu, když se René udal na policii za zpronevěry peněz, obchodování s drogami, avšak za pokus o vraždu a úmrtí mé matky se nedoznal. Zřejmě se nedokázal smířit s představou, že by byl zapsán rozsudek trestu smrti či doživotí. Minimálně třicet let ale dostane! Za Simonou jsme ještě nebyli, malý chodí do školy, patří k nejlepším žákům školy, což má zřejmě po svém dědovi. Když už jsem u něj, ve vazbě jsem ho doposud nenavštívila, i když o tom přemýšlím. Má právo vidět svého vnuka, byť vězeňské prostředí dětem neprospívá. Třeba se ze svého dědy poučí, starý je na to dost. Měla bych vůči němu cítit nenávist, ale necítím. Nechci se tím trápit celý život, minulost nevrátím, svou budoucnost ale mohu změnit!
"Miláčku," obrátím se na Olího. "Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o tvém dědečkovi? Chtěl bys ho poznat? Určitě bude velmi rád, že tě uvidí. To, že udělal spoustu chyb neznamená, že bys ho neměl poznat i on tebe. Neboj, budu tam s tebou." Pohladím ho a čekám na reakci.
"Dobře maminko, půjdu s tebou za svým dědou. Ale nemusím ho mít rád, že ne? Je to špatný člověk, nechci, aby ublížil také mě." posmutní.
"Neboj zlatíčko, tam kde je zpytuje své svědomí. Víš, tvůj děda není zbabělec a sám se na policii přiznal, to mu slouží k dobru. Jsi můj chytrý chlapeček, ty se takových chyb nedopustíš. Víš proč? Jsi můj syn, máš moje geny, budeš skvělým člověkem." Neubránila jsem se ne jedné slze.

"Ahoj tati," zvednu vězeňské sluchátko.
"Thalio, neměla jsi sem chodit." odvětí do sluchátka.
"Chci ti někoho představit." Poprosila jsem bachaře o přivedení syna.
"Tati, představuji ti Olivera, tvého vnuka." Dojímá mě ono setkání.
Nastalo ticho. Byl beze slova, v příjemném šoku. Poprvé jsem na něm viděla slzy dojetím. Najednou, jako by byl hrdý, že má vnuka.
"Chtěl vidět svého dědečka." řeknu se slzami v očích.
"Ahoj Olivere." konečně promluví. "Rád tě poznávám vnoučku."
Viděla jsem na Olím, že se stydí. Nedivím se, najednou zjišťuje, že má dědu, který je ale za plexisklem v uzavřené místnosti. Doteď tak zakřiknutý nebyl.
"Pozdrav dědečka miláčku." uklidím ho pohupováním na kolenou.
"Ahoj." Hlesne a tulí se ke mně.
Viděla jsem, že je toho na něj najednou moc, nechtěla jsem ho dále nutit tu být a hovořit se svým dědou, vždyť ani není o čem. Mrzí mě, jak to muselo dopadnout! Řekla jsem bachařovi, ať Olího odvede. Když jsme tam zůstali sami, začali jsme vykládat.

"Je na čase odejít. Nechci tady držet Olího, ani mě nedělá dobře být tu. Za jiných okolností bych ti ho přivedla na méně depresivní místo. Měl jsi ho ale poznat."
"Děkuji ti za to. Je ti velmi podobný, určitě bude skvělým člověkem, jakým jsi ty. Nedocenil jsem, jaký poklad mám. Musel jsem se doznat, dlužím ti to, tvé matce i Simoně." Slzy se mu derou z očí.
"Mám tě ráda tati." Vyznám se s pláčem. "Vše ti odpouštím!"
Déle jsem tam být nevydržela, bez rozloučení z té místnosti doslova uprchla.
"Proč pláčeš maminko?" zeptá se starostlivě Oliver.
"To jsou slzy odpuštění. Nesmíš se na dědu zlobit, moc rád tě viděl a záleží mu na tobě!"
"Dobře maminko, ale už neplač." Obejme mě a natáhl se pro pusu
Vzala jsem ho do náruče a pevně objala. Už teď jsem na něj hrdá!
Zašli jsme do parku, potřebovala jsem to a vím, jakou radost Olímu udělám. Ihned se rozutíkal k prolézačkám a užíval si každý šplh. Sledovala jsem ho, jak je svobodný, nevinný a šťastný. Zamyslela jsem se a ohlédla k místu, kde stojí hřbitov. Je čas dát sbohem minulosti.

"Brade, můžeš mi dát pozor na mého syna? Potřebuji chvíli čas sama pro sebe, budu ti vděčná. Třeba ho vezmi někam na zmrzlinu, ať se vyřádí venku."
"Dobře miláčku. Stavíš se i do věznice za otcem?"
"Dnes ne. Dávám tomu čas, nemůžu se na něj upínat." Ujistím ho.
"Přijdeš brzy viď?" Usměje se a já se na něj dlouze zadívám.
"Jste mi vším." Řeknu jen a vytratím se ven ze dveří.
Vrátím se brzy. S úsměvem a šťastná za to, čím jsem byla obdařena a jak jsem dokázala vše ustát. Mnohokrát je to pro ženu těžké nechat za sebou minulost - nechat ji za sebou a tak začít znovu. Nechala jsem si své nové jméno Carmen Dobsonová. Ani můj syn nezná mé rodné jméno, je to tak lepší. Thalia Stewartová zemřela. Alespoň navenek.

Jsem tady. Nikdy jsem u tebe nebyla, neodvážila jsem se. Byli jsme spolu na začátku tak šťastní. Kam se to všechno podělo? Proč jsi tu pro mne nebyl, ubližoval mi a ani toho nelitoval? Miloval jsi mne vůbec? Majetnickou láskou leda tak. Brad tu pro mě vždycky byl, i přes vědění, že otcem Olivera jsi ty! Poznal jsi mě po letech jako Carmen, po zjištění kdo opravdu jsem, jsi nic nepocítil, chlad z tebe byl cítit jako před lety! Láska ti nic neříká? Miloval jsi jen sebe! Nenávidím tě za to, čím jsem si kvůli tobě musela projít, miluji tě tak moc, jak tě nenávidím! Myslela jsem si, jak budu šťastná, ale ono ne. Klečím tu před tvým hrobem, modlím se za tebe, za tvou duši. Klečím tu a pláču! Thalia je mrtvá, Carmen je stále tu, ta jediná je ochotna bojovat za vše, v co věří! Ve skutečnosti neexistuje. Uložím Thaliu k odpočinku. Znovu ti spočine v náručí!
Pohlédla jsem k nebi, nechala slzy stékat tváří dolů. Výstřel se ozve hřbitovem, na rtech lpí jeho jméno - Stefan... Konečně je svobodná její duše. S tím, koho nadevše milovala!

THE END
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 thom thom | 21. února 2016 v 13:06 | Reagovat

Fuha,zaver ma prekvapil...ak na konci urobila to,co si myslim,ze urobila, potom je v podstate vsetko zbytocne, o co sa snazila. Este keby nemala syna,mozno by som chapal jej kroky.chybalo mi tam napriklad to, co sa stalo po vrazde Stefana. Akoto,ze policia na nic neprisla. Prekvapilo ma i to,z estale miluje Stefana napriek vsetkemu úv , co jej za tie roky urobil. Ti

2 thom thom | 21. února 2016 v 13:20 | Reagovat

Co ma vsak tesi je,ze sa ukazalo,kto ju vlastne zachranil. Ak by som vsetko zhrnul do kratkeho hodnotenia. Zaver ma osobne sklamal, ale neberiem to ako negativum, ak si tento koniec mala vopred naplanovany,pretoze to bol necakany som (i ked ja upprednostnujm stastne konce).Co vsak skritizujem je,ze v istych okamihoch,by sa museli udiat ine veci. Ale mozno tomu uskodilo,ze od zaciatku pisania ubehlo mnoho rokov, co ovplyvnilo celu poviedku.

Ak vsak ide len o zamer sokovat, potom to beriem ako negativum nakolko by to pokazilo cely pribeh.

Doteraz som hodnotil vsetky casti na 100 percent, tuto cast hodnotim na 60 percent

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama